Na začátku filmu PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA si na chvilku připadáme jako doma: táž louka před dvěma středostavovskými venkovskými domky jako v MODRÉM SAMETU a na louce lehátko, na němž se ukládá k obřadu slunění korpulentní starší paní. Pravda, žádný zlověstný bzukot hmyzu, vše vypadá idylicky a nic nenasvědčuje, že za okamžik objevíme v trávě uříznuté ucho. Nicméně napětí, jaké umí Lynch vyvolat banální normálností snímané situace, ještě trvá. A vzápětí se ozve rána. Teď to přijde, říká si divák TWIN PEAKS natěšeně. Žena se zvedne, zajde do domku nalevo, objeví na zemi ležící postavu a spustí povyk. Jenomže - to jenom starý Alvin Straight docela obyčejně upadl a teď hubuje sousedku, aby nebláznila a radši mu pomohla na nohy. Nejvíc ho zlobí, že dcera nebyla doma a on asi teď bude muset k doktorovi a přijde pozdě za chlapy do hospody.

Začíná pravdivý příběh starce, jehož příjmení Straight znamená také "přímý". Přímá je cesta, kterou Alvin podnikne na svém traktůrku s přívěsem z městečka v Iowě, v němž žije, do Mount Zione ve Wisconsinu, kde má na kahánku jeho bratr Lyle, s nímž už víc než deset let nemluvil. Přímý je úmysl smířit se s ním a dívat se spolu s ním na hvězdy jako kdysi. Přímé je za všech okolností Alvinovo chování k druhým lidem a jeho řeč. A přímý je i způsob vyprávění tohoto "road-movie o rychlosti 7 km za hodinu", jak film překřtil Lynchův štáb. Někteří misogynští ctitelé Lynche coby "knížete temnot" už loni v Cannes štiplavě poznamenávali, že za vším je žena. Námět filmu vskutku objevila mezi novinovými zprávami Lynchova střihačka a družka Mary Sweeneyová, která spolu s Johnem Roachem napsala scénář. Alvin Straight podnikl cestu za bratrem v roce 1994, kdy mu bylo 74 let, a dva roky na to zemřel. Jeho dcera Rose ale žije a bylo možné se opřít i o svědectví místních lidí, takže jak autoři, tak režisér a oba hlavní představitelé měli dostatek podkladů ke svému neobyčejnému filmu o obyčejných lidech.

V jistém smyslu je PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA výzvou všem, kdo si udělali o Davidu Lynchovi představu na základě filmů jako MAZACÍ HLAVA, MODRÝ SAMET či ZBĚSILOST V SRDCI. Možná si nevšimli, že například starší SLONÍ MUŽ je ve skutečnosti plný normální lidské účasti a pocitu identifikace s trpící ústřední postavou. Alvin Straight je z rodu starců, kteří si uchovali klukovskou duši, aniž zapomněli dospět. Je příliš mladicky umíněný na to, aby přijal představu, že se dá za svým nemocným bratrem odvézt, ale dost moudrý, aby chápal smutky své dcery, překonávající žal nad odnětím dětí budováním ptačích budek. Jeho zdánlivě bláznivý nápad, že víc než pěti set kilometrovou vzdálenost překoná v sedle zahradní sekačky, má zcela rozumný důvod: nemá už sice řidičský průkaz, ale zato dost zkušeností, aby zvládl své neobvyklé vozidlo (pokud mu ovšem nevypoví službu brzdy). Nocuje pod hvězdami jako beatnický hrdina, dělí se o párky z konzervy, a všechno přijímá se zájmem, ne-li s nadšením. Jako by blížící se konec v něm probudil touhu vymést poslední zbytky zatrpklosti, zbavit se nočních můr, dojít k vyrovnanosti. Mír, který Alvin hledá, nemá v sobě nic mystického, i když na sklonku své cesty, v předvečer setkání s bratrem, se potmě utáboří na hřbitově a pohovoří s knězem.

PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA vypovídá o tom, jak rychle míjí čas a jak někdo přesto dokáže být otevřený tomu, co přichází a co ještě možná přijde. Jednou se Alvin svěří se svým zážitkem z války člověku, jehož náhodou potká na cestě, při jiné příležitosti se bez patosu vyzná, že na stáří je nejhorší, když člověk vzpomíná, jak byl mladý. Ale ani na okamžik, dokonce ani na začátku filmu, kdy leží bezmocně na zemi, se nevzdává a nelituje. Když mu projíždějící náklaďák odfoukne kovbojský klobouk, pokojně zastaví traktor, s pomocí holí z něj sleze a nástrojem, který předtím doma s rozmyslem zakoupil, neposlušný klobouk nabodne a snadno zvedne ze země.

Ponor do propastných hlubin nevědomí nahradil tentokrát pohled vzhůru na hvězdami posetou nebeskou klenbu, kterou Alvin pozoruje se svou dcerou, sám a nakonec i s bratrem. Pro své skalní vyznavače zanechal nicméně Lynch i v tomto filmu stopy fantaskna a iracionálna: jak jinak nazvat les s umělými zvířátky anebo absurdní epizodu s řidičkou, která během sedmi týdnů přejela už třináctého daňka, či konečně duo mechaniků-dvojčat, kteří se víc hádají než pracují. Ale i tyto znaky svého rukopisu jako by Lynch hodlal ironizovat: po scéně s přejetým daňkem vidíme Alvina, jak si spokojeně nad ohněm opéká maso, a hádaví sourozenci mu po jeho drobném kázání zkrotle účtují za opravu méně. Ani požár, který Alvin na cestě uvidí, nevěstí katastrofu: jde jen o hasičské cvičení. Rytmus vyprávění se zcela přizpůsobil rozvážně pomalému tempu Alvinova přemisťování pozdně letní krajinou úrodné Iowy. Za kamerou stál tentokrát Freddie Francis, který pracoval s Lynchem už při SLONÍM MUŽI a natočil mimo jiné s Hustonem BÍLOU VELRYBU. Jeho záběry silnice, po níž se zvolna sune Alvin v sedle svého traktoru a jež se vine v letním světle mezi kukuřičnými lány, loukami a listnatými lesy, které se ke konci jeho cesty, když už má za sebou symbolický přejezd přes Mississippi, začínají zvolna zabarvovat podzimem, jsou svojí prostou krásou nepatetickou, a přitom poetickou poctou americkému venkovu. S obrazovým pojetím dokonale souzní orchestrace zvuků, omezená na vzdálené ruchy, na často sotva slyšitelný hovor či svištění kol pelotonu cyklistů. Všechno, včetně hudby Angela Badalamentiho, tentokrát nezvykle zkázněné a nevtíravé, jako by zvalo ke zklidnění, k tichu, rozjímání a smíření. Je nabíledni, že režisér všechny stylotvorné složky přizpůsobil charakteru ústřední postavy, jak ji pochopil a ztvárnil představitel, jehož si vybral. Kanadský herec Richard Farnsworth se pohybuje ve světě filmu už od roku 1937, ale patrně dosud nikdy nedostal roli, jakou byl Alvin Straight. Když mu ji Lynch nabídl, namítal, že je právě po operaci kyčlí a musí chodit o holi. Dověděl se, že jeho postava musí používat hole dvě, a jak je vidět z výsledku, nebyl to jediný styčný bod, který herce s Alvinem Straightem spojil. Pocit autenticity jeho projevu je tak silný, že divák vůbec nevnímá herecké výrazové prostředky, tak dokonale tento štíhlý starý pán s krásně řezaným obličejem s postavou Alvina splynul.

Totéž lze říci o Sissy Spacekové, která ztělesnila jeho dceru Rosu, trochu pomalou a zadrhávající v řeči, ale oddanou a vnímavou. Teprve postupem času se dovídme, proč se Rosa trápí a proč se jí v duchu stále vrací obraz chlapce s bílým míčem na zahradě před domem. Herečka (jejíž prarodiče pocházeli z Moravy), kterou počátkem 70. let objevil Terence Malick a jež pak po celé desetiletí patřila mezi vyhledávané a mnohotvárné představitelky amerického filmu (citujme z její filmografie alespoň tak rozdílné filmy, jako jsou CARRIE Briana De Palmy, Altmanovy TŘI ŽENY, NEZVĚSTNÝ Costy-Gavrase či PRVNÍ DÁMA COUNTRY MUSIC Michala Apteda, za níž dostala v roce 1980 Oscara), se po narození dvou dcer stáhla do ústraní. Právě proto mohla i ona dát Rose tak vysokou míru věrohodnosti, pramenící nejen z "neokoukanosti" její pihovaté tváře a drobné postavy, takřka nic nevypovídající o věku, ale také z toho, co David Lynch nazývá jejím "chameleonstvím". Do třetice si zasluhuje zmínku Harry Dean Stanton, který má jako Lyle sice jen kratičkou roli, ale dokázal ji naplnit tak, že jistě bude citována v jeho filmografiích jako důležitá.

PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA je nesporně dosud nejsrozumitelnějším a nejkrystaličtějším Lynchovým dílem, jehož prostota mnohé zaráží, jiné naopak okouzluje. Proč věnoval svůj nový film právě řadovým občanům Ameriky, stárnoucím po obyčejném životě bez velkých vzruchů a zvratů, to třiapadesátiletý tvůrce řekl bez vytáček a planého teoretizování při tiskové konferenci v Cannes: "Je to jiný film, než jsem dosud dělal, ale myslím, že to, o čem mluví, je takříkajíc ve vzduchu, že lidé takový film potřebují." Výsledky návštěvnosti, ať už v USA nebo v Evropě, bohužel toto Lynchovo přesvědčení poněkud zpochybňují. Zdá se, že měl pravdu Steven Soderbergh, který kdesi prohlásil, že natočit film o starých lidech je ve světě, kde se všechno podbízí adolescentům, to nejavantgardnější, co si lze představit.

Eva Zaoralová

převzato ze čtvrtletníku Film a Doba - 1/2000
přepsal Marek