Tomáš Liška

V roce 1970 si David Lynch podal přihlášku na filmovou školu AFI (American Film Institute) v Beverly Hills. Spolu s přihláškou měl předložit předchozí práce a scénář. Lynch poslal svůj středometrážní film The Grandmother o chlapci, který si vypěstuje babičku ze semínka, a scénář nazvaný Gardenback. Gardenback je příběh o cizoložství. "Když se podíváš na dívku, něco z ní na tebe přeskočí," vysvětluje Lynch. "A v tomhle příběhu to byl brouk, který rostl v podkroví domu onoho muže. Celý dům připomínal jeho hlavu. A ta věc rostla a proměnila se v monstrum, které jej zahltilo. Nestal se jím, ale musel se s ním vypořádat, a díky tomu naprosto zničil svůj dům." Lynch našel producenta u 20th Century Fox, který plánoval Gardenback natočit jako celovečerní film, ale s jednou výhradou - chtěl více realismu. Scénář byl příliš abstraktní a nebyly v něm téměř žádné dialogy. Na naléhání svých kolegů Lynch dialogy dopsal, ale tím v sobě uhasil jiskru celého příběhu. Nakonec prohlásil: "Už nechci dělat Gardenback. Chci natočit film nazvaný Eraserhead." Eraserhead vychází ze scénáře Gardenback - postavy jsou stejné, Henry a Mary, ale téma se změnilo. Cizoložství ze scénáře Gardenback se stalo jen jedním z motivů filmu Eraserhead.

V úvodní scéně filmu Eraserhead vidíme Henryho hlavu vznášející se v prostoru a jeho tvář překrývá skála. Na skále objevujeme podivného dělníka, který v ní žije. Dělník se neustále dívá z okna. Henry otevírá ústa, z nichž vylézá červ. Dělník spouští soustrojí, které Henrymu červa odejme a shodí jej do jámy. Henryho myšlenky se soustředily na kostel. Tam lze nalézt Boha. Bůh stále sleduje svá stvoření oknem. Henry přiznává svůj hřích (červ mu vylézá z úst), Bůh spouští mechanismus odpuštění a Henryho hřích je odhozen do jámy a zapomenut.

Henry jde domů, prohlíží schránku a vstupuje do výtahu s poblikávajícím světlem. Krátce mluví se sousedkou a vchází do svého bytu. Stísněný prostor, zazděné okno. Pouští nějakou hudbu, nechává si uschnout ponožky na radiátoru, dívá se na fotografii Mary. Nedostal žádnou poštu a máme pocit, že mu nikdy žádná nechodí. Blikající světla ve výtahu jsou předzvěstí zla. Ke své sousedce se chová nervózně, protože nechce, aby odhalila jeho hřích. Při pohledu na radiátor krátce uvažuje o sebevraždě, která by jej vymanila ze samoty. Pak si vzpomene na Mary a do nádoby s vodou vhodí kámen nebo minci. Je to nejspíš pověrčivé gesto, jako když házíme minci do fontány.

Henry je pozván k Mary na večeři. Poznáváme tu její podivnou rodinu: nazlobenou matku, žoviálního otce Billa a tichou, možná mrtvou babičku. Henry je požádán, aby rozporcoval kuře k večeři. Když do něj zabodne vidličku, kuře se začne hýbat a krvácet. Matka vyzve Henryho, aby začal mluvit, a světla začnou blikat, nakonec zhasnou. Zjišťujeme, že Henry a Mary už spolu spali a čekají dítě. Nevíme, zda se tak večer skutečně odehrál, anebo to je jen Henryho pohled. Henry je neklidný, protože netuší, kolik toho rodiče vědí o něm a Mary, a co udělají, pokud se to dozvědí. Mary působí nervózně, matka příkře a Bill lhostejně. Když Bill vyzve Henryho, aby kuře rozporcoval, symbolizuje tím předání dcery, Henry však úkol zjevně nezvládá. Když se matka začne Henryho vyptávat a světlo zhasne, Henry si uvědomí, že přichází první konfrontace s budoucí tchyní.

Mary se stará o dítě. Henry se vrací domů a ve schránce najde malého červa. Když vstoupí do dveří, před Mary jej schová. Podívá se na svou rodinu, potom se zahledí do radiátoru. Mary se ptá, jestli přišla nějaká pošta, a Henry lže. Později vloží malého červa do krabičky a netuší, že Mary o tom ví. V noci se Mary marně snaží usnout, zatímco dítě pláče, a nakonec opouští Henryho a vrací se ke svým rodičům. Osamělý Henry při usínání sní o své sexy sousedce. Příští den zjišťuje, že dítě je nemocné. Musí se o něj postarat. Sedí u něj celý den a nemůže kvůli němu odejít. Znovu se podívá na červa v krabičce, zhasne světlo a jde spát. Opět tedy hřešil (malý červ), a přestože to je jen malý hřích, Mary lže (o poště). Když se mu Mary snaží pomoci s problémem (dítě), chová se jako dříve, a tak Mary odchází, aby se s tím vypořádal sám. Henry zjišťuje, že tentokrát problém nemůže ignorovat, nebo od něj prostě odejít.

Usne a zdá se mu podivný sen. Upřeně se dívá na radiátor. Na pódiu se objevuje tančící žena. Ze stropu padají červi a ona po nich šlape. Ve snu se pak Henry vrací do své ložnice. Sáhne po Mary, která je plná velkých červů. Vidí, že červ v krabičce ožil a začíná tančit. Červ otvírá ústa a pozře Henryho. Klepání na dveře Henryho bytu. Je to sexy sousedka, která by tu chtěla zůstat přes noc. Henry touží se s ní vyspat, ale nechce, aby viděla dítě. Opět jeviště, kde dívka zpívá o nebi. Henry vystupuje na pódium a dotkne se její ruky. Vidí prudké světlo. Objevuje se podivný dělník a všichni červi zmizí ze scény, kde je najednou velký mrtvý strom. Henry znervózní a hlava mu odletí. Na jejím místě se objeví hlava dítěte. Strom začíná krvácet a Henryho hlava mizí. Padá z oblohy, najde ji chlapec a odnese do továrny, kde z ní vyrobí gumovací konce tužek. Tentokrát Henry vážně uvažoval o sebevraždě. S ní by přišla smrt (zpívající dívka), která by jej zároveň očistila od všech jeho hříchů (červi). Henry si uvědomuje, že jeho problémy zasáhly i společný život s Mary (červi napadly i ji). Snaží se "poznat" svou sousedku, ale i ve snu jej pronásledují jeho problémy (dítě). Jenom smrt ho o ně může připravit ("v nebi je všechno nádherné"). Smrt mu dává pocítit, jaké by to bylo v hřejivém, prudkém světle. Do snu teď vstupuje Bůh (dělník), který jej nemůže zbavit všech hříchů, přestože se za něj obětoval (krvácející strom). Henry cítí, že jeho nitro je ohavné (dětská hlava) a že by celá jeho existence měla být vymazána (gumovací hlava).

Když se Henry probudí, je s dítětem sám. Vzpomene si na sen a chce navštívit sousedku. Nikdo neotvírá a dítě se Henrymu směje. Henry pak sousedku slyší v hale. Otevře dveře a nalézá ji s "přítelem". Sousedka Henryho vidí s dětskou hlavou. Henry se vrací do svého bytu a pozoruje dvojici klíčovou dírkou. Rozezlený bere nůžky a rozstříhává zábal dítěte. Dítě bojuje. Henry kuchá jeho vnitřnosti, aby je zbavil utrpení. Světlo poblikává, nakonec zhasíná. Henry vidí asteroid, na němž se dělník marně snaží zastavit chod soustrojí. Henry stojí v jasném světle. V Henryho snu jedinou útěchou byl vztah se sousedkou, a tak se snaží sen naplnit ve skutečnosti. Sám si připadá směšný (dítě). Je hlupák, když si myslel, že by někdo tak krásný, jako jeho sousedka, mohl jít s někým tak hrozným, jako je on. Obává se, že sousedka v něm vidí onoho velkého hříšníka. Chce se zbavit svých problémů, "odstřihnout se" od nich. Na základě snu existuje jediné východisko z útrap: sebevražda. Ubodá se. Zlé síly ovládnou jeho byt, světlo bliká, zhasíná. Henry spatřuje Boha, který jenom chtěl předejít dalším hříchům, nikoli způsobit smrt. Věci ale zašly příliš daleko a Henry přistupuje ke smrti s otevřenou náručí.

Eraserhead, vyprávěný jako divákův sen, je především o znetvoření přirozeného světa. Člověk si díky necitelné manipulaci a ničivým zásahům do svého okolí vytvořil nepřátelský postoj k základním životanosným silám. Během filmu odhalujeme stále hlubší odpor k sexu, který nevyhnutelně vyúsťuje v totální únik, tedy smrt.

Lynch otevírá svou mnohoznačnou symbolikou každému divákovi prostor pro vlastní interpretaci. Dokáže tak oslovit široké vrstvy, aniž by to jakkoli oslabovalo sevřenost a osobitost jeho vize.

"Nikdy neskončím tak, jak jsem si na počátku naplánoval. Ať už je to film nebo obraz, vždycky začínám se scénářem, ale naprosto nikdy se ho nedržím celou dobu až do konce. Mnohem víc se stane, když se dílu otevřeš a živě na něj reaguješ. Každé dílo k tobě 'promlouvá', a jakmile mu nasloucháš, zavede tě do míst, o nichž jsi dosud nesnil. Právě tato interakce dílo obohacuje." (David Lynch v rozhovoru s Paulem Youngem pro časopis Buzz, 1993).

Liberecký filmový klub

Vincent Ostria

DAVID LYNCH/ je malíř, který paradoxně nalezl svůj osobitý styl pouze ve filmu, narozdíl od jiných malířů, pro které přechod k filmu znamenal nedobrovolné odloučení od výtvarného umění. Vedle pronikavé kvality výrazu filmu, která zůstává především dílem plastického umění, zaujme nejvíce na nové kopii Eraserhead jeho abstraktní síla.

MALÍŘSTVÍ/ Lynch je materialistický malíř. Hutnost svých obrazů získává spíše pohybem a deformacemi, které obtiskává do neopracovaného materiálu, než klasickým grafickým zobrazením. Vychází tak ze stylu primitivní a organické figurality, která sahá až ke ztělesnění takového opaku fotografické reality, jako je monstrózní Baby. Vše je to velmi vzdálené od čisté formy filmového horroru, která tak často poukazuje na přestupky v tradici křesťanského náboženství /ďábel, Drákula/. Navíc i přes totální znovuvytvoření reality /viz např. tvář Radiátorové dámy/ film vyznívá abstraktně díky neustálému přerušování narativní linie. Lidé jsou zde jen jakési obtěžující přeludy, sotva realistické ve svém zobrazení, předměty a detaily mají skoro větší význam a bez přestání se plynule skládají, až vytvoří příběh, který je pomyslně "uzávorkován" genetickým prologem /od geneze/ Henryho duševního světa, který nabývá materiální a hmatatelné podoby, a epilogem, který ukazuje jeho explozi. Lynchova tvrdá abstrakce má formu a hlavně hmotu.

HMOTA/ Hmota má ve filmu rozhodující roli. Dává totiž hmatatelnou dimenzi čistě fantastickému světu. Odtud tedy plyne ta důležitost země, plynu, kapalin, Babyho útrob, zárodků, které Henry odstraňuje z Maryinina těla a hází je na zeď nebo které rozmačká Radiátorová dáma atd. Tuto materiálovou hutnost ale nacházíme především v hromadě neurčitelných záhadných černých vláken pod radiátorem, na Henryho skříni, na zdech... Tímto návratem k základnímu organickému materiálu se Lynch připojuje k některým koncepčním malířům 70.let, jako například Josephu Beuysovi, kteří založili celé své dílo na znovupřizpůsobení se neopracovanému materiálu. Návrat k ničemné skutečnosti, fyzická realita věcí proti nesnesitelné lehkosti bytí. Mozek sám o sobě se stává věcí, materiálem. Další důležitý aspekt hmoty: hutný, tlumený a rozkouskovaný zvuk, který v celé řadě variací téměř nepřetržitě doprovází film.

HLÍNA/ Jestliže jsou u některých filmařů konstantou geometrické tvary, jako např. kruh, sinusoida či šroubovice, u Lynche to je kopeček obyčejné hlíny umístěný v obyvatelném prostoru, který se vrací v celé řadě jeho filmů, počínaje malou kupičkou, kde si chlapec z The Grandmother pěstuje své semínko, z něhož vzejde mytická babička. V Eraserhead je jedna z těchto zvláštních hromádek neforemné hlíny na Henryho nočním stolku: vpád ultraprimitivní formy a hmoty do přesyceného a klaustrofobického městského světa. Můžeme zde nalézt i stylizovanou /teatralízovanou/ verzi tohoto prvku a to v záběru, v němž hoduje Radiátorová dáma. Na začátku filmu jde zase Henry po nerovném, nezastavěném prostoru k pokrytém malými kopečky hlíny. Tyto symboly odlišnosti přírody, temná a téměř bezforemná skladiště elementárních jednotek života /semena, zárodky, larvy, červi/ najdeme i ve Twin Peaks, a to v opuštěném vagónu, v němž se Bob oddává svému sadomasochistickému trýznění.

ČISTÝ HLUK/ Stejně jako bílá obsahuje všechny barvy najednou, čistý hluk je výslednicí všech tónů zvukového spektra. Čistý hluk - směsice šelestu, sykotu a pískotu /dle situace/ - je asi něco podobného, co slýcháme mezi dvěmi stanicemi, když přelaďujeme rádio. Eraserhead je zvukový film par excellence, ale nefunguje v tomto směru stejně jako ostatní filmy. Zvuk zde není určujícím a popisným prvkem, který zakončuje tu či onu akci, ani nepřetržitým tokem čistého hluku /či samozřejmě realističtějších zvuků/ a tlumeného smíchaného hukotu, jehož variace či přerušení označují přechody v ději či od jedné scény k druhé nebo někdy vstupují přímo do centra dění. V Eraserhead se zvuk nespokojuje s pouhým podtrháváním či obklopováním děje, ale tvoří s ním jeden nerozdělitelný celek. Je jeho pojivovou tkání. Za povšimnutí stojí fakt, že narozdíl od ostatních Lynchových filmů, ve kterých funguje zvuk na stejných principech, v Eraserhead není žádná jiná hudba /mimo písně In Heaven/ než zlomky /ať už in či off/ ritornelů Fatse Wallera. Zvuková stopa je elektroakustickou hudební kompozicí téže délky jako film. Tato kvazi-industriální hudba /opakovaně je slyšet hluk imaginárních strojů/ modeluje a usměrňuje emocionální náboj filmu bez aplikace konvenční psychologie. Kontrastním efektem /často komickým/ jsou chatrné a plytké dialogy. U Lynche jsou dialogy vystavěny na klišé, nebo slouží jako prvky poukazující na fakt, že smysl se nenachází v nich, ale naopak v hloubce zvuku, hutnosti obrazů a jejich uspořádání.

PRIMITIVNÍ FORMY/ První primitivní aspekt: skromně osvětlená kontrastní černá a bílá - odkaz k počátkům kinematografie, l přes důležitost zvuku totiž pojí Eraserhead k němému filmu velmi silné pouto a to bez jakékoliv retrotendence. Henryho maska - znepokojující afatický klaun - evokuje smutného a užaslého Harryho Langdona, nejneskutečnější a nejsnivější zjev němé éry. Stejně tak i městský svět, ve kterém se Henry pohybuje, má svou elementární a předpotopní stránku. Můžeme zde nalézt ještě archaičtější formy života, než je Baby spojené velmi podstatně s hmotou/dělohou. Je to např. larva, kterou Henry odloží do jednoho z kusů nábytku a která později zatančí gigu a promění se v červa s široce otevřenou pusou. Tato scéna evokuje stejně dobře vřeštící Baby jako obří červy v Duně. Zárodky jsou tak naprosto organickým pojítkem mezi primitivními formami a lidmi ve filmu.

Síla uměleckého výrazu Eraserhead spočívá v jeho základním aspektu: mimo odhmotněné dialogy totiž celá komunikace probíhá pouze výkřiky /typické pro celé Lynchovo dílo/, monstrózností a pošetilým násilím.

VÝRAZ/ Film /ostatně jako celé Lynchovo dílo/ nepojednává o ničem jiném než o zoufalé potřebě výrazu, vyjádření se. V tom je vzhledem ke stavu a směřování naší doby velmi aktuální - snad ještě více než v 70.letech, kdy vznikl. Když budeme parafrázovat Marshalla McLuhana, můžeme říci, že výraz je vzkaz. Výraz omezený pouze na Henryho zmatenou tvář ve významu vyjádření a pokusu o formulaci smyslu, utajené touhy. Film osciluje mezi popisem vnitřní "krajiny" mozku /snové pasáže/ a jejími hrozivě bolestnými projevy navenek /jejím porodem/, jež se ventiluji epileptickými záchvaty Mary a její matky, Babyho křikem, jeho hysterickou přítomností - ať už skutečnou či pouze obraznou, Henryho zločinem a následně rozkladem jeho světa, když mu hlava "vystřelí" jako špunt ze šampaňského.

ERASERHEAD/ Hlava určená k mazání jakožto obyvatel tohoto filmu mozku, který funguje na autodestruktivním principu: jedna po druhé postavy mizí či jsou vyrušeny. Ostatně Henry nebo spíše jeho hlava slouží jako materiál v továrně na tužky /v USA jsou stále vybavovány gumou/. Vedle doslovného překladu titulu, který mohl být klidně inspirován pouhým složením obyčejné tužky /Lynchovým tajemstvím je téměř absolutní absence autocenzury v jeho filmech. Natáčí vše, co mu táhne hlavou./ Může Eraserhead znamenat též "mazací hlavu" u magnetofonu. Celý film je totiž jedním pomalým procesem vymazávání /zániku/, nejen fyzického či fóbického, ale též vymazávání /zániku/ smyslů jejich zvukovým přesycením - tento aspekt je ještě posílen novou verzí v Dolby stereu zrealizovanou Lynchem speciálně pro nové uvedení filmu.

FOBIE/ Eraserhead je fobická fantasmagorie. Otcovská fobie přežívající jako druh zrůdného pekla: Baby je náročné a řvoucí monstrum. Paranoická vize. Sexuální fobie - fyzická a mechanická promiskuita, producent tekutin a výkalů. Opodstatněná fobie z organického, násilnického a nekontrolovatelného světa: šumivé cosi náhle se vynořivší z Babyho rozpáraných útrob je téměř identické s tmavou a lepkavou kapalinou /krev?/, jež se valí proudem z malého kohoutka, kterého si Henry připravuje k rozporcování. Fobie z tíživého, černého, hlučícího a zakouřeného městského světa. Stejně tak lze ale ve všech těchto fobiích vidět jednu jedinou perverzní fascinaci - tu, jež je vlastní puritánům. Velcí obsesivní filmaři čerpají svou inspiraci z nátlaku, který na ně vyvíjí atavistický puritanismus. /Síla výrazu se díky tomu stává téměř autonomní./

AUTOBIOGRAFIE/ Méně důležitá než kontext, ve kterém projekt vznikal. Čtyři roky před příchodem do Hollywoodu žil Lynch, student malířství, se svou ženou Peggy v ponuré a opuštěné čtvrti Philadelphie. Právě v tomto deprimujícím prostředí, vhodném leda tak pro srdcervoucí melodrama, měl pár mladých umělců malou dcerku Jennifer, která se narodila s deformovanýma nohama. Lze si tedy představit celou tu řadu šoků, jichž se dostalo citlivé dvacetidvouleté duši, která ochraňována prožila idylické mládí na venkově. Samozřejmě že nic z toho nevysvětluje umělcovu schopnost převést tuto zkoušku do uměleckého díla. I kreacím tak mistrovským, soudržným a originálním jako Eraserhead se totiž většinou nepodařilo překonat vzrušující život sám o sobě.

Cinepur č. 8/1997 s. 12-13

Ondřej Zach

Název celovečerního debutu Davida Lynche Mazací hlava, který nyní putuje tuzemskými kiny v rámci Projektu 100, je na první pohled podivný - a na pohled druhý překvapivě přímočarý. Černobílý snímek, který se krátce po svém uvedení na léta usadil v amerických avantgardních kinech, je totiž příběhem muže, jehož hlava bude ve finále zpracována na gumu do tužky. Mazací hlava otevřela Lynchovi cestu ke kariéře nejznámějšího "ujetého" režiséra. Vznikala počátkem 70. let skoro čtyři roky v partyzánských podmínkách, s dlouhými pauzami vyplněnými sháněním peněz a pokusy štábu získat podřadnými pracemi aspoň základní obživu; na celkovém vyznění to ovšem nezanechalo takřka žádné stopy. Snímek se pro někdejšího studenta výtvarného umění stal - po víceméně úspěšných krátkých dílech - důležitým krokem do světa "opravdového" filmu. Zaujme hlavně jednotným autorským názorem, jenž se během další Lynchovy kariéry už nijak výrazně nezměnil. Sugestivní výjevy, které Lynch hněte z husté, tísnivé atmosféry, jsou neoddělitelně spjaty se zvukovou kulisou Alana Spleta. Vzniká typická lynchovská mozaika, jež fanoušky přivádí k vytržení a její kritiky k zuřivosti. Námět má vlastně docela banální jádro: hrdina Henry Spencer je konfrontován s faktem, že jeho přítelkyně je těhotná. Příběh nechtěného těhotenství (mimochodem: totožný s historií Lynchova prvního manželství) se však ubírá prapodivným směrem. Henry, představovaný nedávno zesnulým kultovním hercem Lynchových filmů Johnem Nancem, se dostaví k přítelkyni na oficiální návštěvu, kde mu podivínský otec naservíruje polosyrové pohybující se kuře a kde se ukáže, že dítě se již narodilo, a navíc vypadá jako hodně ošklivý stažený králík. Tak začíná strastiplné Henryho otcovství, jeho cesta do továrny na tužky, vedoucí přes řadu podivných zákrut lemovaných neméně podivnými postavami. Nejdůležitější se zdá půvabná ženuška s velikými nádory na tvářích, jež žije za radiátorem a při tanci rozšlapává poházená embrya. Mazací hlava je autobiografická zřejmě v míře, již si Lynch později už nedovolil. Jeho dcera z uspěchaného sňatku se totiž narodila s deformovanýma nohama, mladí manželé neutěšeně žili v ošklivé a nebezpečné čtvrti. Mazací hlavu tak lze snadno vykládat jako výraz hluboké frustrace novopečeného otce, fascinovaného a zároveň zděšeného možností plození i nemožností je úplně kontrolovat (vize početí je na počátku filmu spojena s představou "vesmírného muže" řídícího vše taháním za různé páky). Režisér mísí úžas nad živočišným bujením s uchvacujícím pocitem zániku a rozkladu, jak je symbolizují obrovité nádory té ženy zpoza radiátoru. Dnes je film, opatřený novým digitálním zvukem, možná ještě zajímavější než v době vzniku jako poslední chybějící dílek do skládačky všech u nás uvedených Lynchových děl. Kdo pátrá po přesném významu symbolů, dostane se možná do slepé uličky; stejně jako vyšli naprázdno ti, kteří chtěli zjistit, z čeho Lynch stvořil loutku obludného dítěte. Kdo se přestane ptát po materiálu Lynchových snů a uvolí se stát jejich součástí, dozví se leccos nejen o jejich obsahu, ale také o sobě samém. Upřímně - kdo nezažil pocit, že jeho hlavu zpracovávají na gumu do tužky?

převzato z MF Dnes 16.3.1998

Jan Kastner

Plzeň - Apoštol světového filmového postmodernismu David Lynch vstoupil do povědomí především snímky Modrý samet, Zběsilost v srdci, Twin Peaks a naposledy Lost Highway. Teprve nyní díky Asociaci českých filmových klubů přichází na česká plátna i autorův debut z roku 1976 nazvaný Mazací hlava. Ani čtvrtstoletí od jeho vzniku, které se v dějinách filmů přehnalo rychleji než v reálném čase, neubralo nic na jeho šokujícím vyznění. Film uvádí dnes v 16.30 hodin v kině Eden plzeňský Filmový klub. To bylo tak: čtyřiadvacetiletý začínající filmař se přihlásil na filmovou školu v Beverly Hills. Měl za sebou středometrážní film Babička - snímek o chlapci, který si v názvu zmíněnou osobu vypěstuje ze semínka. Poté Lynch natočil jako svůj debut depresivní experimentální snímek o nešťastném tiskaři, jemuž nevěrná snoubenka porodila slizkou, nemocnou a nepřetržitě naříkající zrůdičku. Devadesátiminutová Mazací hlava vycházela i z vlastních režisérových zážitků. David Lynch se tehdy právě oženil s o rok mladší spolužačkou. Jejich dcera Jennifer se narodila s tělesnou vadou takzvané koňské nohy. Film měl být hotov za šest týdnů, ale vlekl se skoro pět let. Během nich se Lynch rozvedl a dcera Jennifer podstoupila úspěšnou operaci. Obě ženy jsou společně uvedeny i v závěrečných titulcích Mazací hlavy, ale scény, v nichž se objevují, byly z konečné verze vystřiženy. Kdo na Lynchovy filmy chodí, dobře ví, že vyprávět je není snadné. Obraz dominuje nad řídkými dialogy i nad vlastním příběhem. Ale u Mazací hlavy se co nejdříve chcete někomu svěřit se šokující scénou, kdy se hlavní postava pustí do rozstříhávání povijanu zrůdného novorozence a rozstřihne i dětské bříško. Právě tato scéna bývá srovnávána s rozříznutím oka skalpelem v Buňuelově filmu Andaluský pes. Lynchova dcera Jennifer se možná se vším vyrovnala až jako režisérka filmu Helena v krabici, který je o dívce, již šílený mladík umístí do krabice a postupně jí odřezává končetiny. Temná díla Lynche - otce pak nepřestávají oslovovat ty, které jeho svět fascinuje. Pokud mezi ně patříte, v případě Mazací hlavy tedy paradoxně můžete učinit i krok první.

převzato z MF Dnes 28.4.1998

Václav Dvořák

Mazací hlava je první Lynchův celovečerní film. Je to metaforická báseň, do které jsou zaceleny i autorovi autobiografické prvky. Příběh je možná až překvapivě jednoduché až do jedné chvíle. Na začátku filmu spatříte člověka sedícího u pák, to je autorova metafora boha. Páky se pohnou a přítelkyně hlavního hrdiny Henryho je těhotná. Dítě (no dítě :-)) se narodí, ale je to mrzák. Podivná hnusná hlavička a klubíčko z plínek. Dítě pořád brečí, byt, ve kterém Henry žije se svou manželkou, je nedaleko dráhy, takže dítě v noci nespí a ... brečí. Situace vyústí v roztržku mezi rodiči a manželka se odejde vyspat ke svým rodičům. Henry v psychickém kolapsu , a z nenávisti k celému světu, která se v jeho pohledu střetává v dítěti popadne nůžky a rozstřihne plínky, v nichž je tělo dítěte zabaleno. Dítě je ale pod plínkami vyvrhlé a Henry probodá ostrým hrotem dítěti srdce. Ale pak se to stane. Henrymu uletí hlava, plachtí tmou a dopadne na ulici, kde jí sebere chlapec. Doběhne s ní do továrny na tužky a tam jí prodá na gumy. Operátor vloží Henryho hlavu do stroje, vrtačka navrtá dutinku o správném poloměru a tužky se začnou krášlit gumou na svém konci. A to je konec.

Tedy příběhu a filmu, ale autor Lynchova formátu se samozřejmě snaží o víc. Už samotný zvuk je ve filmu řešen velmi zvláštně. Divák slyší zvuky, které by měli být na pozadí, ale z nějakého důvodu nejsou a naopak zvuky, které by měli být prioritní jsou v povzdálí a divák si jich sotva všimne. To všechno dohromady s černobílou kamerou vyvolává velmi zvláštní atmosféru, téměř až hororovou. Autor se snaží o nahlédnutí do světa obyčejného člověka, lidskou jedinečnost převádí ad absurdum a vytváří z ní téměř definici, že každý je jistým směrem úchylný. Spousta námětů z Mazací hlavy použil i ve svých dalších filmech. I když žádných složitých spletenců povah a dějových odboček s narušenou časovou křivkou (jako například v Lost Highway) se v tomto filmu nedočkáte, je předci jenom od Davida Lynche a to mluví za jeho kvality.