Mulholland Drive - články- David Lynch´s Mulholland Drive David Lynch´s Mulholland DrivePíše se rok 2001 a světlo světa spatřuje nový snímek Davida Lynche: Mulholland Drive. Našel by se někdo z věrných příznivců, kdo by snad u tohoto režiséra pochyboval o tom, že se náš mistr po poněkud zvláštní roadmovie navrátí částečně ke své koncepci? David Lynch se svým snímkem, původně zamýšleným jako pilotní díl seriálu pro televizní společnost ABC, dokázal u diváka navodit neskutečné pocity, zažívané snad jen u Lynchových nejlepších počinů. Mulholland Drive převrací konvence, něco již dávno viděné, "normální film" a mnohé další zcela nečekaným a strhujícím způsobem. Jsou-li za mistry filmového řemesla mnohdy považováni lidé (často akademiky - i kritiky - velmi ceněni), kteří vlastně ani nevytvářejí úžasné, jednoduše geniální či naprosto jedinečné filmy s velkým množstvím invenčních anebo jen fantastických prvků, pak kým je David Lynch? Hovořit zde nehodlám o celé jeho bohaté tvorbě, ostatně to nelze, řeč bude vedena jen na snímek Mulholland Drive, především na jeho hudbu. Ať už se zabýváme na tomto snímku čímkoli, dá se hovořit sáhodlouze a dá se hovořit s fantastickým zanícením. Doslovně pitvat každičký detail snímku je prakticky nemožné. Z jistých důvodů. Mulholland Drive díky rozmanité šíři interpretací, přirovnání, navenek zcela nesourodé koncepci nelze jasně definovat, nelze ani řešit ve všech směrech. Co se ale žádá od diváka? Snění, rozložení se a hluboké ponoření do situací. Pomoci vám může celý film, pokud však vezmete pouze jednu stránku, konkrétně hudební a zvukovou, zjistíte že snít a přemýšlet se dá i díky pouze do dokonalosti vyvedené hudbě Angela Badalamentiho a jiných, Davidu Lynchovy nápomocných lidí. U tohoto hudebního díla (rád říkám část celku, neboť hudba u filmů Davida Lynche představuje velmi mnoho) se vrátil Lynchův dvorní skladatel Angelo Badalamenti ke spolupráci s Pražským symfonickým orchestrem. A právě ten si spolu s Badalamentim podmanil nejvíce místa na tomto, dalo by se říci tradičně jedinečném díle. Zcela oprávněně. Badalamenti je ve svých tvůrčích schopnostech nepřekonatelný a práce pro Mulholland Drive je velmi zvláštní, velmi emotivní a velmi temná. Mulholland Drive, resp. jeho orchestrální (nebo jen zkrátka instrumentální) hudba se vrací k těm nejzáhadnějším motivům, oplývá neskutečnou dávkou Lynch temnot, nachází se zde naprosté neznámo anebo to, čemu se obvykle říká "smysl věcí" (bohužel jakékoliv náznaky pátrání po realitě a smyslu jsou zcela prázdné, stejně jako modrá rekvizice v podobě čtvercové skříňky). Badalamenti spolu s orchestrem vytvořil jednu velkou imaginaci zvukem, kdy se s hudbou vracejí znovu ty okamžiky a pocity, nacházející se již v útrobách minulosti (slýcháme-li soundtrack po shlédnutí filmu). Celá mozaika bez dílů vzniká již poslechem první skladby nazvané Jitterburg, která jakoby symbolizovala prvotní Hollywood, prvotní myšlenky filmu, které vlastně jen vytvářejí matoucí iluzi o světě. Avšak konec celé skladby dává najevo, kdo přijde po večeři... následovně Jitterburg opouští osvětlenou scénu a přijíždí (ano přijíždí) fantastický ústřední motiv Mulholland Drive, který patří díky své hloubce a nádherné kompozici výhradně k tomu nejlepšímu, co Badalamenti stačil stvořit jako hlavní hudební myšlenku, doprovázející diváka po celém filmu, stejně jako doprovázející posluchače po celém soundtracku. A když budeme důslední a pozorní, motiv ještě uslyšíme a když se zachováme správně, uslyšíme ho jednou, když nesprávně, ještě vícekrát (ad částečně samotný film). Rita Walks/Sunset Boulevard/Aunt Ruth patří k té většině skladeb, jež nezaujmou svou pestrostí a rytmickou složkou, ostatně to není doména tohoto soundtracku, ale svým černým a nočním vtahujícím pozadím, v němž se nám temnota začíná pomalu, ale jistě "vkrádat" do našich myslí. I zde je jakýsi smyčcový odkaz k motivu hlavnímu. A koho temnota nepohltí, s dalším opusem příznačně nazvaném Diner jistě ano. Dost možná jedna z těch opravdu nejsilnějších, ve smyslu Mulholland Drive temnoty, skladeb, která je depresivní a napnutá až k prasknutí, jež přichází společně se zvukem jakéhosi otevření čehosi (nejspíše dveří). Jestliže ve filmu za barem Winkie´s zkolaboval a následně zemřel člověk, nejspíše ze strachu, rozhodně bych žádný dýchánek s legrací tady nenavozoval. Není totiž na místě, ovšem píseň Mr. Roque/Betty´s Theme rozhodně na místě je. Badalamentiho rozfázování skladeb, noření staronových motivů je jednoduše ojedinělé a v jádru krásné. Stejně jako vše ostatní na tomto soundtracku, tak i tato skladba je spjata pevně s filmem, ale jako samostatný článek funguje zcela na filmu nezávisle a je až s podivem, kolik hudba k Mulholland Drive dokáže z celého filmu vypovědět. Nestává se to každý den, věřte mi. Pokud se znovu pečlivě zaposloucháme (a ono je to více než zjevné), narazíme na několik fází, které později začínají jasně splývat, anebo propouštějí znovu scénu něčemu jinému (jen ale kvůli brzkému navrácení - film je jeden rozsáhlý kruh, ze kterého můžete kdykoli vystoupit, ale nikdy se nedopátráte konce). I proto jsme svědky znovu motivu ústředního, který patří u Davida Lynche k zážitkům, jasně vypovídajícím o obsahu filmu. I proto jsme snad u navrácení jedné daleké melodie z Alvina Straighta, což opravdu tak zní. Jinými "řádky" se zabývá další hudba. The Beast od Milta Brucknera je první skladbou v níž nalezneme bubny a vůbec nějaký pevnější řád (který fungoval zatím snad jen u ústředního, toho nejvyššího motivu). Společně s časem poznamenanou (ve stylovém starém znění) písní Bring it home od Sonny Boy Williamsona. S "nic netušícím" režisérem spojené hudební prvky vytvářející hudbu, to je mírné odlehčení, kdy ve filmu dochází sice na první pohled k nadlehčujícím situacím, ale ve skutečnosti divák neustále někde "poletuje" (v různých smyslech), takže k dobrému a zcela nerušenému letu mu to stejně nepomůže. Má to však svůj smysl stejně jako typické Lynch představení (symbolizující konkrétně jako hudba něco na první pohled světlého, lehkého, "nic netušícího", ve skutečnosti něco zvláštního s pevnými kořeny ve fascinaci a temnotě celého Mulholland Drive) Lindy Scott a její I´ve told every little star. Camilla Rhodes zpívá na playback (stejně jako se to dělá v klubu Silencio a kdo ví, možná i u filmu) a Adam Kesher, náš režisér si "vybírá". Tady ale musím zmínit mé lehké roztrpčení, a to v podobě absence skladby, jíž interpretovala ve filmu herečka před Camillou. Ale je celkem pochopitelné, že to nemá pro příběh nějakou spojitost, tedy ani pro celý film a jeho hudbu. Přesto "sixteen reasons, why I love you" byla povedená píseň a do konceptu Davida Lynche jako stvořená. Po zpívaných počinech je ale třeba si odpočinout, i proto je nám servírována (hned následně) skladba Dwarfland/Love Theme (tradičně i Love Theme, David Lynch stejně jako miluje "stranger world", miluje i lásku a vůbec ženskou krásu), což je přes dvanáct minut dlouhá tichá, tajemná síť, do níž se divák lehko dá nalákat, ale nelze potom zpátky, jakoby časem byly slyšeny pojíždějící automobily, velmi v dáli, jako bychom slyšeli vstupy do oné čtvercové skříňky, následně však agresivní napadající orchestr, který jasně dává najevo: tím kdo tahá za drátky není ten, ani onen, ba ani Vy. Když však zhruba dvě minuty před koncem začnete slýchat znovu ústřední motiv, který později přechází do tématu lásky, v níž Betty s Ritou navozují první city, octnete se znovu v orchestrálním a bohatém představením, působícím především na emoce a city. Silná scéna ve filmu, stejně jako je silná hudba v ní. Kdo zná Davida Lynche, jistě ho nepřekvapí jeho exkurze k červenému divadlu s červenou oponou. Filmová scéna v klubu Silencio (i společně s kamerou před klubem) patří k tomu nejemotivnějšímu a také nejvíce názornému v celém Mulholland Drive. Nesmíme však zapomínat, že je vše iluze, vše je nehrané, exkurzí pro majitele soundtracku bude instrumentální neurčitost s mnoha nástroji (včetně klarinetu, pozounu, trubky atd.) zvaná Silencio. Silencio však pokračuje i nadále, neboť španělské Llorando (Crying) spadá do téže kategorie, do našeho záhadného klubu. Rebekah Del Rio na základě do španělštiny přeloženého textu Roye Orbisona (ano, Candy Claun z Modrého sametu) a Joe Melsona, nazpívala čistě a teskně zcela bez hudby, pouze s fantastickou a lahodící rozlehlou akustikou, píseň, která dokáže nadchnout jak vaši mysl, tak vaše srdce. Dle mého jedna z nejsilnějších scén filmů Davida Lynche. David Lynch rád v hudbě navozuje vždy nějakou spolupráci. Ať už to bylo v minulosti s kýmkoli, na soundtracku nalezneme skladby vyňaté z alba BlueBob, což je hudební projekt Davida Lynche a Johna Neffa. A je zde očividně vidět, že na hudbě má vždy určitý podíl i David Lynch. Jak jinak si vysvětlit Badalamentiho v rané "lynch formě", klasické tempo, neklasický nádech, klasické melodie, nové pojetí a realizace se starou myšlenkou, většinou mnohaminutové kytarové riffy (ale nejen) s pověstnou ozvěnou a prostorem (rozdíl mezi tvorbou Badalamentiho a Neffa však exisutje). Zatímco Pretty 50s je vážně zasněná a romantická, následující Go get some je zcela opačného ražení. Drásající a agresivně vtahující skladba, díky níž se staré postavy mění na jiné, lépe řečeno kdy u filmu přichází jistý zlom v podobě rozložení mysli a nabírajícího neurčitého tempa. Do stejné kategorie jako Go get some patří i na soundtracku předposlední (přeskočili jsme, ale vrátíme se) Mountains Falling. Zde se John Neff jistě plně realizuje a do toho všeho i zpívá. Rozsáhlé a monumentální spojení všech zvuků a vůbec celkově velkolepý a těžký závěr, v němž se už začínají "bortit hory", ale vůbec i celý Mulholland Drive. Porovnávat na tomto soundtracku Johna Neffa s Angelem Badalamentim je prakticky nemožné, neboť každý představuje pro soundtrack zcela jinou stránku. Mulholland Drive je ale především další představení mistra Badalamentiho, takže track spějící k závěru Diane and Camilla je výhradně v jeho režii. Diane and Camilla je emotivní a teskné dílo čistě instrumentální, to ale rozhodně nic nemění na tom, že jde o další do vysokých a krásných tónin situovanou "podívanou". Měli jsme tu Betty, Ritu, teď přichází Diane a Camilla. A nebudu nic více rozvádět, přeci jen nejsme uvnitř filmového, ale hudebního textu. I když přiznávám, spojitost tu hraje roli neobyčejně důležitou. S číslem patnáct přichází i klubová klasika Angela Badalamentiho, kterou nalezneme v mnohých projektech, na kterých Angelo spolupracoval. Dinner party pool music zní opravdu báječně, poklidnější a latentní dýchánek - tj. pasáž srdce tohoto velkého skladatele spolu s typickými basy a pověstným šuměním: tj. opravdová klasika. Člověk ani pořádně neví co si má myslet, tolik přichází myšlenek najednou. Stejně jako ve filmu, jehož koncová pasáž večírku u bazénu klidným způsobem završuje určité dění, kdy ale nepřichází rozhřešení, přesto konec jistě přichází. Jen škoda délky - 1:26 je přeci jen na můj vkus poněkud krátká doba, zvláště když jde o něco takového (vrcholem této hudební tvorby se stalo období Twin Peaks, kde vytvořil Badalamenti tímto famózním způsobem jeden z obrazů celého seriálu). Úplný konec (celý soundtrack pokračuje zcela ve stejném složení, jako film - tudíž hudba následuje přesně jako ve filmu) je dokonán znovu ústředním motivem. Ústřední melodie zkrátka musí být často patrná všude a je jen ku prospěchu, že se s ní Badalamenti zabývá vícekrát, což vede k tomu zcela impozantnímu a nejkrásnějšímu. I když je skladba Mulholland Drive/Love Theme úplným závěrem, diváka i posluchače to dostává znovu na začátek (i když více završujícím způsobem a vlastně i méně temnějším - zkrátka konec něčeho, ale čeho vlastně). Z hlavní melodie a motivu jasně můžete charakterizovat celý film, i když se vlastně ničeho nedotknete zcela konkrétně. Soundtrack k Mulholland Drive patří k té sortě hudebních alb, které jsou úzce spjaty se snímkem a rozhodně nejsou jen náhodným výběrem, často předkládaným u mnoha soundtracků. Obal říká: "David Lynch´s Mulholland Drive". Nenarazíme na žádné O.S.T., ani Music from the picture, to jakoby vypovídalo o tom, že hudba k Mulholland Drive je samotným filmem (a celek Muholland Drive se skládá z filmů hned několika). Je zcela patrné, že Mulholland Drive nemá audio coby doplňkovou složku, nemá ji ani coby úlohu dokreslující dění, jako spíše pevný základ fungující naprosto přesně s obrazem. A nic není důležitější, originální tvorba Angela Badalamentiho, i společně s většinou ostatních skladeb působí jako "extra legem" (mimo zákon) filmové hudby. David Lynch ví jak má vypadat hodnotný a jedinečný soundtrack k jeho filmu, moc dobře to ví.
Info:
Rita S. |
|
|
