Stránka se načítá...

Není David tak trochu výstřední?

Chris Gore, 17. ledna 2000

David Lynch

Na stěně své kanceláře má David Lynch pověšen obraz. Je moc roztomilý - a moc "lynchovský". Stejně jako David Lynch bere tento obraz dech.

Prohlédnete-li si toto Lynchovo plátno důkladněji, zjistíte, že jeho středu dominuje velmi starý a veliký plátek hovězího. Z jedné strany je k masu přilepena mumifikovaná veverka. Ze strany druhé - mrtvý pták. Veverka i pták jsou - jako celé maso - pokryty silnou, čirou a lesknoucí se vrstvou laku. Vše je mrtvé. Zabalené do igelitu. David Lynch hovoří o obrazu se zanícením teenagera, používá slov jako "neat" (krásný, vkusný..) a "cool". ("Pošlu jej na výstavu umění do Francie," prohlašuje.)

Lynch pracuje v záměrně pomalém tempu - vytvořil 8 celovečerních filmů během 25 let - Mazací Hlava (Eraser Head), Sloní Muž (The Elephant Man), za nějž byl nominován na Cenu Akademie, Dune (1984), Modrý Samet (Blue Velvet, 1986), Zběsilost v Srdci (Wild at Heart, 1990), film Twin Peaks-Ohni Se Mnou Pojď (Twin Peaks-Fire Walk With Me, 1992), Ztracená Dálnice (Lost Highway) a Příběh Alwina Straighta (The Straight Story).

Lynchovy filmy byly a jsou často označovány jako divné, tajemné. Ale nejsou. Rozhodně ne víc než skutečný život. Pravdou je, že život se nerozvíjí jako scénář jednoaktovky s elegantními dialogy a úhledným, správným koncem. (Dovedete si představit, kdyby tomu tak bylo? - právě to by bylo divné.) Lynchovy filmy směřují zkrátka ke zvláštnějším a méně srozumitelným aspektům života.

Chris Gore: Kam chodíte na své nápady?

David Lynch: Já opravdu věřím, že existuje celý oceán nápadů. Všechny nápady, všechny myšlenky jsou v něm. Čas od času se vynoří do vašeho vědomí a vy je tak poznáte. Když se vynoří dobrá myšlenka, dá vám pořádnou ránu. Je to jako rána elektřinou, vidíte celou věc, cítíte a víte přesně, co dělat. Vše to přijde s onou myšlenkou.

Protože film je v podstatě uměním kompromisu, jak jste spokojen s tím, co vidíte na plátně?

No, vy to neděláte. Vy neděláte kompromisy. Jedině v tom, že každý musí pracovat s tím, co má... Pokud tomu říkáte kompromis, pak ano. Je mnoho, mnoho, mnoho věcí, které jste nuceni vymyslet tak, aby fungovaly s tím, co máte - ale to není kompromis. Já silně věřím, že dokonce i s malým množstvím prostředků existují způsoby, jak udělat film bez kompromisu. Může to trvat velmi, velmi dlouho - jako v případě Mazací Hlavy. Neměli jsme peníze, ale měli jsme čas.

Dobře, měl jsem to přeformulovat a říci: "Pro mnohé v Hollywoodu je film uměním kompromisu."

No, já nevím, já si myslím, že spousta lidí je schopna dosáhnout toho, co chce a jedním způsobem, jak dostat to, co chcete, je natočit filmový hit. A kompromis vidím v poměrech studia. Moc o tom nevím, ale mnohem častěji stojí v čele studia více lidí, kteří rozhodují. Jsou to výbory lidí, a měl-li bych někdy předstoupit před takový výbor, rázem bych byl v problémech, protože všichni tito lidé chtějí snímku rozumět a jim to slovy nechci vysvětlovat, a nejen že nechci, ale někdy ani nemohu - víte, co tím myslím? Miluji tu jemnou abstrakci, kterou film nabízí a jen básníci ji dokážou vyjádřit slovy. Možná, kdybych jim mohl napsat báseň, ale to by stejně nefungovalo.

Natočil byste rád filmový hit?

Tak, rád bych natočil hit. Filmový hit znamená, že mnoho, mnoho lidí tento konkrétní film oceňuje - a to by pro mne byla jedinečná a příjemná zkušenost.

Mně se zdá, že už za sebou filmové hity máte.

No, Sloní Muž byl dost úspěšný snímek. Ale - víte - byl založen na skutečné události. Byl hodně vzdálený tomu, čemu se říká osobní film, přesto jsem jej cítil hodně osobně, dostal jsem se do toho světa a cítím, že jsem neudělal kompromisy. Dune byl můj jediný film, který byl mou chybou.

Proč? Já jsem si vždy myslel, že Dune byl mnohem spíš úspěchem než neúspěchem.

Tak to je od Vás hezké. (směje se)

Myslím, co se týče vizuální "řeči", je to neuvěřitelné. Možná, že dvouhodinový, mainstreamový, velkorozpočtový sci-fi film nebyl tou pravou cestou, jak vyprávět ten příběh. Asi by to bylo lepší jako dvanáctihodinový televizní miniseriál s nižším rozpočtem a méně výbuchy, laserovými zbraněmi a podobnými efekty.

Ovšem ironickou věcí je Dino (DeLaurentis)... I really can't prove any of this... but Dino is sort of from the old school, where, in hyping a film, one of the things that they would say is "cast of thousands--millions of dollars spent." This kind of thing. And that was just really the wrong thing to say about a film during (the early 1980s.) Plus, it may have been a "cast of thousands," but it wasn't the "millions" that he said. Natáčeli jsme v Mexiku. Naše vybavení bylo zastaralé i na tehdejší dobu. Brzy jsem se začal zbavovat věcí. Věděl jsem, že uspět mohu jenom s něčím. Kdybych měl jiný typ producenta, cítil bych se svobodnější, a kdo ví, co by se stalo.

Takže Dune je jediný případ, kdy jste opravdu udělal kompromis?

Ano, neměl jsem poslední slovo. A když nemáte poslední slovo, máte problémy.

Z televizní verze filmu Dune jste vyjmul své jméno a zaměnil jej za neslavné Alan Smithee...

Nikdy jsem to neviděl a své jméno jsem stáhl, protože oni tam přidávali věci a dělali věci, do kterých jsem nebyl zahrnut a tak, když došlo na lámání chleba a já jsem nemohl nic měnit ani souhlasit se změnami, musel jsem od toho odejít.

Mazací Hlava je kultovní, klasický film. Pro mě má ten film stále stejný náboj, jako tomu bylo poprvé, co jsem jej viděl. Jak jej cítíte vy, když se nyní ohlédnete zpět?

Říkával jsem, že to je dokonalý film, ale dnes si nemyslím, že je dokonalý na 100%. Spíš na 99%.

V čem je to jedno procento?

Nevím - nic není dokonalé.

Jack Nance se objevil ve všech Vašich filmech od své hlavní role v Mazací Hlavě. Jaký je Jack ve skutečnosti?

Jack je člověk jistého druhu. Ovšem každý jsme člověkem jistého druhu. Jack není motivovaný, to je jeden z jeho mála kazů. Nemá motivaci. Vždy jsem říkal, že chcete-li kvůli něčemu Jacka, musíte za ním přijít domů, vystrojit ho a vzít ho tam, kam potřebujete, protože sám tam občas nedorazí. Ale když už jej máte, on doručí zboží. Ten člověk je neuvěřitelný, on je jeden z nejlepších vypravěčů, jaké jsem kdy potkal. Má neskutečný smysl pro humor, skvělé tempo. Zajímá se o podivné věci a v hlavě má obrovské znalosti. Je shopen obrovských věcí.

Rád bych ho potkal, bylo by osvěžujcí poznat někoho, kdo v Hollywoodu není motivovaný.

To jo. (směje se)

Šílenství jménem Hvězdné Války je zpět a já vím, že vy jste měl možnost režírovat třetí epizodu - Návrat Jediho. Ale odmítl jste. Proč?

Protože to byl film George Lucase. On již všechno vytvořil. Nerozuměl jsem, proč chtěl jiného režiséra. Byl bych opravdu jen loutkou v jeho rukou a neviděl jsem žádný význam, který bych tam mohl mít. Ale bylo to od něj přátelské. Byl jsem polichocen tím, že mne George chtěl. Ale domníval jsem se, že to měl režírovat sám. Toto jsou jeho věci.

Jak se vypořádáváte s kritikou?

Existují dva druhy. Jednak kritika destruktivní a jednak konstruktivní. Na AFI (Americký Filmový Institut) mne učil muž jménem Frank Daniel, jenž minulý rok zemřel. Nejlepší učitel, nejen pro mne, všichni jeho studenti by Vám řekli, že je nejlepší. On praktikoval konstruktivní kritiku. Já myslím, že kritizovat něco - pokud to směřuje k tomu, udělat budoucí projekt lépe - to je konstruktivní kritika. Dává vám to něco, o čem můžete přemýšlet - nemusíte to tak udělat, ale je to něco k přemýšlení. Většina kritiky - a to je obecné stanovisko - je destruktivnější. Oni se nestarají o to, co to způsobí vám - režisérovi. Nevím přesně, co to je, ale zdá se, že někdy to něco zničí, a nic dobrého nepřinese.

Já myslím, že většina tisku píše "Běžte na tohle" - "Palec dolů, palec dolů". Jako koňské závody - v pondělí píší o filmech - kdo je jednička...

Přesně.

Vlastní zkušenost není moc ceněna. Musíte o tom opravdu přemýšlet, ale to je zcela ztraceno. Alespoň v Americe.

Já nejsem filmový historik, ani nejsem příliš poučený o filmové historii, ale kritici by být měli. Měli by být schopni ocenit různé druhy filmu. Neměli by stavět jeden proti druhému. Vědět, jaký film je opravdu dobrý, přestože je to jistě subjektivní. Domnívám se, že by mohli inspirovat publikum pro mnohem více různých věcí, a to se právě neděje.

Vy jste médii osočován, že jste z nějakého divného důvodu divný...

No - jak se to říká - to jsou kecy! To je prostě něco, co lidé říkají. Je jednoduché toto říci. To ovšem neznamená, že je to pravda. Pro mne je špatné dělat něco nesrozmitelného z nesrozumitelného důvodu. Musí to být upřímná věc a musí vycházet z vnitřku. Když dostanete nápad, který si zamilujete a nezalžete při tom, nemůžete pochybyt. Jenže některé z těchto nápadů jsou divné, zvláštní, stejně jako je zvláštní spousta věcí, které se na tomto světě dějí. Neexistuje žádný zákaz podivnosti, jde jen o kontext. Pokud máte kontrastující a zajímavé věci podložené skutečným lidským chováním, pak je to v pořádku.

Vím, že nemáte rád rozhovory.

Nemám, protože v rozhovoru rád mluvím o věcech, o kterých se vy nejste schopni bavit. Děláte povrchní rohovory nebo opakujete stále ty samé věci.

Dokážu si představit, jak vyčerpávající je dělat stovky rozhovorů a dostávat deset otázek neustále dokola.

Občas se zastavíte a přemýšlíte, proč vlastně.

Zřejmě kvůli propagaci Vašich filmů. To je účel. Doufám, že tento rohovor není příliš otravný.

Ne, tento je v pořádku. (směje se)

V Lost Highway (Ztracené Dálnici) je skvělá scéna, kde Robert Blake stojí na večírku tváří v tvář Billovi Pullmanovi, podává mu mobilní telefon a říká, ať mu zavolá k sobě domů. Najednou je Blake právě v tom domě. Jak jste na to přišel?

Vychází to z myšlenky, že osoba, která rozumí strachu, dokáže tento strach vštípit druhému vnuknutím věcí naprosto běžných nebo věcí tajemných. Z něčeho takového se to zrodilo.

Je tam také dost znepokojivá scéna, v níž se ale nic divokého neděje. Robert Loggia mluví telefonicky s Balthazarem Gettym. Jenom opakuje: "Máš se dobře? Jsem opravdu rád, že se máš dobře. To je skvělé." Tato scéna je tak děsivá, ale je to vlastně jen obyčejný telefonát. Jak vytváříte tento druh napětí?

Jedna z vlastností filmu je, že se odehrává v čase. Je to jako, když někam jedete, po cestě potkáváte lidi, kteří jistým způsobem jednají. Pokud si tyto věci pamatujete, později si je můžete vybavit. Máte jinou zkušenost, stejná slova řečena na začátku filmu by neměla takový efekt. Musite mít určitou znalost a daná postava musí být určitým způsobem charakterizována, definována - pak toho nemusí říci mnoho.

Podivuji se, že pracujete s Billem Pullmanem. Tohle je pro něj natolik odlišná role. On hrál v mainstreamových věcech. Zdá se to pro něj netypické.

No, přemýšlejte o tom, co říkáte. Herci jsou najímáni proto, že se zdají být určitým typem. Do změny typu jdou, pokud jsou hluboce přesvědčeni, že by mohli dělat 25 úplně jiných věcí. Co se týče Billa Pullmana, viděl jsem cosi v jeho očích, co mne přesvědčilo o tom, že on je ten pravý pro tuto roli. Nezajímalo mne, co dělal předtím.

Když jste obsazoval role do Wild At Heart (Zběsilosti v Srdci), nijak jste nestudoval Nicolase Cage či Lauru Dernovou...

Nikdy to nedělám. Testoval jsem možná jednoho dva lidi, protože jsem k tomu byl vybídnut, nikoli nezbytně donucen, když jsem nebyl schopen učinit sám to rozhodnutí. Pouhým rozhovorem s někým mohu okamžitě posoudit, zda může danou roli hrát. Pracoval jsem s vedoucí castingu - Joannou Rayovou - a o každém, koho mi přivedla, jsem veděl, že může hrát. Nemusel jsem ji o nic žádat, jen jsem s těmi lidmi potřeboval mluvit. Od toho jsme se pak odrazili.

Co přesně hledáte?

Je to jen pocit. Jsou v místnosti, vy se s nimi bavíte. Mohou být jen trochu odlišní od postavy, kterou budou hrát. Něco si řeknete a je to jasné. Nemusí téměř nic říkat. Potřebuji o nich získat jen nějaký dojem a pak si jej ověřit malou konverzací. Pak vím, zda se hodí či ne. Někdy se nehodí pro to, co jste pro ně připravili, ale napadne vás, že by se mohli hodit na něco jiného. Takže nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne.

A co Patricia Arquette? V Lost Highway je týrána všemi možnými zvláštními způsoby.

Tak, ona může ale také týrat. Nemůžete říci, že je jenom týrána. To ona může řídit... Je to opět pocit. Myslím, že jsem někde řekl, že Patricia Arquette je nejlepší mladá herečka na světě. Ona na to má. Neexistuje nic, co by nemohla dělat. Je superinteligentní, krásná, rozumí lidskému chováni a je odvážná. Když jsem pracoval na stříhání, pozorovali jsme Patricii. Její výkon se neustále zlepšoval. Čím více jsem ji sledoval, tím více jsem začínal spatřovat ty nejjemnější věci a bylo to naprosto nádherné.

Sex a smrt jsou vždy ve Vašich filmech nějakým způsobem spojeny. Chtěl jsem se Vás zeptat, zda víte, proč tomu tak je?

Vše je nějakým způsobem spojeno.

Zdá se, že sex a smrt se scházejí...

No, já nevím.

Dva asi nejintenzivnější zážitky v životě jsou právě tyto dva. Jeden z nich zažijete pouze jednou... možná dvakrát, máte-li štěstí. Sex a smrt tvoří významnou část všech Vašich děl.

To je docela dobře možné. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.

Teď máte příležitost.

Já nevím, je-li tomu tak. Ale dejte mi příklad.

Tak například scény, když se Bill Pullman a Patricia Arquette milují. Bill je rozrušený a Patricia skončí v ložnici rozříznuta na dvě poloviny. To je násilný a dost ohavný konec jejich vztahu.

Jejich vztah byl možná v nějakých problémech. Takže každá scéna ukazuje do jisté míry tyto problémy.

Ve Vašich filmech je mnoho humoru. Jenom by mě zajímalo, zda to každému dochází.

Jenže existuje mnoho druhů smíchu. Některé druhy smíchu pochází s nervozity a některé z obecně legračních věcí. Takže nikdy nevíte. Někdy u raných fází scénáře, když ještě stále tvarujete snímek, se začnete smát na místech, o kterých byste si to nikdy nemysleli. Musíte analyzovat, proč se to stalo.

Když děláte film, nebo když píšete scénář, přemýšlíte o tom, jak bude publikum na určité věci reagovat?

Já nepřemýšlím o publiku, opravdu. Přemýšlím nad nápady, zkouším pozorovat, jak dochází k nápadům novým a poslouchám, co se děje a co lidé říkají. Po celou dobou nechávám akce a reakce, nechávám myšlenky mluvit a obstát před myšlenkami, které mluví. Opravdu cítím, že myslíte-li tyto věci doopravdy, jak jsem řekl, publikum to ocení stejným způsobem, jakým to oceňujete vy. Ale každý je jiný. Vždy jsem říkal, že (Steven) Spielberg je velmi šťastný člověk, protože věci, které má rád, mají rády miliony a miliony ostatních lidí. Věci, které mám rád já, mají rády možná tisíce a tisíce lidí. Ale musíte se mít rád a pozorovat, jak se tyto myšlenky rozvíjí. Tak to vidím já.

Jak pracujete? Pokud se stane něco spontánního, přiberete to? Změníte či upravíte již napsanou stránku?

Už jsem dříve říkal - scénář je superdůležitý, příběh je superdůležitý, skladba příběhu je superdůležitá. Ale i když je scénář dokončen, stále ještě musíte udělat ten film a scénář v kině nerozbalujete. Když přenášíte scénář přesně a máte přitom oči zavřené, je to fajn. Ale věci pokročí do vyššího stádia, když vidím přicházet herce v kostýmech. Slyším je mluvit, jednat a reagovat a náhle věci pozměňuji nebo dostanu úplně nový nápad.

Hovoříme-li o vizuální stránce Lost Highway, zdá se mi, že tento film přináší mnohem více odstínů černé barvy než jsem kdy viděl. První polovina snímku je tak tmavá, až se zdá, že vytvořit takový vzhled trvalo nějaký čas.

(Hlavní kameraman) Peter Deming a já jsme mluvili hodně o náladě, rozpoložení. S (návrhářem kostýmů) Patem Morrisem jsme mluvili o náladě, jak jí přenést do barvy a tu do určitých tvarů... rychlosti prostoru, rychlosti lidí a nálady celé věci. Vše se přenese zpět do původní myšlenky. Takže návrhář, kameraman, stylisté... všichni to tak musí vyladit. Pak začnou pracovat a výsledek je fajn. Na začátku je to vždy drsné, a pak to kousek po kousku zarovnáváme. Když chcete něco vizuálně vyjádřit a nikdy jste to předtím nedělali, musíte experimentovat. Prostě jsme si dopředu udělali nějaké testy, zkusili pár věcí a když pak na to opravdu přišlo, bylo to jako mít peníze v bance. Nemuseli jsme vyhazovat spoustu času experimentováním s celým štábem.

Děláte storyboard pro své filmy?

Nemám rád storyboard. Pro film to znamená, že přesně tak to bude. Hodně lidí se v tom uzamkne. Například pro automobilové honičky a podobné věci je storyboard dobrý. Častěji preferuji své vlastní myšlenky a jsem pak schopen je změnit po zkoušce nebo po té, co vidím jisté věci a případné náhody - nikoli ovšem špatné náhody. Ovšem často vedou zvláštní náhody k zajímavým myšlenkám.

Můžete být konkrétní?

No, není to přímo náhoda, ale jednou jsem chtěl jeden záběr rozostřit. Jenže když to Peter (Deming) rozostřil na maximum, řekl jsem: "Pete, to je téměř úplně ostré, to není zdaleka dostatečně zkreslené." Řekl, že jediná věc, kterou bychom mohli udělat, je vyjmout čočku. Takže vyjmul čočku a bylo to nádherné. Tak jsme začali vyndávat čočku každou chvíli, stal se z toho nástroj, jak říci určitou věc. Zvykli jsme si říkat tomu "wacking", takže jsme neustále dělali "wacking". Byli jsme na dvorku před domem, kamera ležela u země. Gary a Natasha (Gregson Wagner) byli nahoře. Domníval jsem se, že Natasha s námi pracovala dost dlouho, aby věděla o "wackingu", ale Gary právě začínal a dostal z toho obrovský záchvat. Myslel si, že se jen povalujeme nebo co. Museli jsme mu vysvětlovat, o co jde.

To je komické. Takže vy jste doslova vytáhli čočku z kamery.

Uvolnili, odšroubovali a pak jsme ji zase nasadili zpět.

Změníme téma - zdá se, že mnoho předních herců ve Vašich filmech má stejný účes jako vy. Nikdy jste si toho nevšiml?

Opravdu? Možná ano.

Vypadá to jako dobře udržovatelný účes.

Jo, velmi dobře.

Vím, že jste se vzdal Ronnyho Rocketa (dlouho plánovaný Lynchův sci-fi projekt). Pokud tedy nebudete dělat tento film, možná obrazový román?

Jste jasnovidec ?!

Cože, opravdu na tom pracujete?

Pracuji. Je to zatím v samém začátku.

Pro mě je komiks formou, jak se nejblíže přiblížit filmu, aniž byste dělali skutečný film.

Jste velmi bystrý člověk. To je přesné. Je užitečné vidět film v jiné formě a možná objevit věci, které vy vám mohly později pomoci.

Zajímá mne Twin Peaks - žil jste s ním 4 roky jako seriálem a později i jako filmem. Nezvažujete návrat na televizní obrazovku?

Nezvažuji, ale nikdy neříkej nikdy. Nemám rád televizi. Nemám ji rád, protože člověka nutí k tomu, aby se pohyboval příliš rychle. Vodní lyžování je opravdu dobré, když se pohybujete rychle, protože zůstáváte na povrchu. Jenže pro řadu věcí je třeba jít hlouběji. Myslím, že televize vás nutí pobývat na mělčině.

V Lost Highway zazní zajímavá věta, kde Bill Pullman říká: "Rád si pamatuji věci tak, jak je mám ve své vlastní paměti, ne nutně tak, jak se skutečně staly..."

To je stinná stránka videa. Paměť je velmi subjektivní. Ale existuje obrovské množství možné krásy, která může být k paměti přidána - jako pěkný nátěr. Pokud byste si po letech prohlédli videozáznam skutečné události, mohlo by to být zdrcující. Já osobně velmi oceňuji myšlenky Billa Pullmana.

převzato z FilmThreat.com
přeložil Josef Beran

Úvod
Novinky
David Lynch
Celovečerní filmy
Krátké filmy
Seriály
Hudba
Knihy
DVD
Ostatní tvorba
Rozhovory
Odkazy
 
Ankety
Guest Book
 
autor webu
Logo banner
http://lynch.euweb.cz/