Mohl byste popsat svůj ideál krásy?

Nejsem si jistý jestli existuje ideál ve věcech, které nacházím krásné. Odlišné věci mi připadají krásné: pohled skrz rozbité okno, například; nebo kaluž oleje na podlaze. Kůže - je něco krásnějšího? Jedině kouř na obloze je skoro tak krásný. Nebo drát. Také zuby.

Je nějaká zvláštní souvislost mezi zuby a olejem na podlaze?

Je v tom jisté psychologické spojení. Vezměte si zuby: jsou velmi tvrdé a pevně usazené v ústech, která jsou zase naopak velmi jemná a zranitelná. Vždy mne tento kontrast fascinoval. Olej a beton. Nebo továrna u moře. Moře samo o sobě - bez továrny - není v mých očích tak krásné, z uměleckého hlediska. Pouze přetváření člověkem dělá přírodu krásnější. Ropné továrny v poušti. Továrna v krajině.

Zřejmě děláte výjimku se ženami. V tomto případě váš vkus odpovídá klasickému ideálu krásy: vaše žena je Isabella Rossellini.

V každém z nás je schopnost najít odlišné věci krásné. To není výjimka, je to normální.

Ve vašich filmech zveličujete jistou nemilosrdnost domnělé normality. Při bližším pohledu, se idyla změní v horor a milý soused v netvora. Modrý samet začíná s neviným člověkem, který najednou najde mezi stromy v mlází ucho.

U stromů se staly různé věci. Vyrostl jsem v Montaně. Tam existují podivné historky. Ale lidé vám řeknou je deset procent toho co ví. V tom lese musíte pak najít zbytek sám.

Když jste byl malý, oslovovaly vás tyto záhady odvrácené části obyčejných lidí?

Opravdu jsem si to užíval. To je důvod proč jsem naplněn těmito myšlenkami, náladami a představami. I když si myslím, že způsob, jakým prožíváte dětství, zase není v tomhle případě tak důležitý. Každé prostředí je zajímavé, když se díváte dostatečně zblízka.

Dostáváte nápady také pomocí snů?

Ne, ne jesliže myslíte sny ve spánku. Mám rád snění přes den. Ale musí k tomu existovat dokonalé prostředí, musím být v příjemně prosvětlené a čisté místnosti. Například v kavárně. Tam nechávám svojí mysl odplout. Tam se odvažuji vstoupit do fantastický světů - a když se pak necítím dobře, můžu se zase vrátit zpět do své kavárny. Na stole je tam vždy takový malý papírový ubrousek. Na něj si můžu zaznamenávat své nápady. Přesně se k tomu hodí. Když mám dost takových ubrousků, můžu natočit film.

Je pravda, že již roky chodíte do stejné restaurace a jíte vždy to samé?

Ano, po sedm let vždy ve 14:30. Jmenuje se Bob's Big Boy - zcela obyčejná restaurace v Los Angeles. Je to velká výhoda jíst pořád to samé, nemusíte ztrácet čas přemýšlením co si objednat. Nicméně jsem si všimnul, že po chvíli ztratíte schopnost požitku. Pak je to problém.

Velký problém?

No, musíte hledat nové chutě.

Našel jste něco?

Ano. Našel jsem Švýcarský sýr.

Mel Brooks měl pravdu. Jednou vás nazval Jimmy Stewartem z Marsu. Newsweek vás přirovnal k Dalimu. Považujete se za surrealistu?

Mojí největší surrealistickou zkušeností byla Philadelphie. Žil jsem tam pět let. Skutečný absurdní svět. Jinak, vliv surrealistů byl spíše malý.

Existují knihy, na které nemůžete zapomenout?

Vybírám si knihy, které mě dokážou správně naladit. Například od Kafky.

Zajímavé.

Jen zkouším mít v životě tolik zábavy (fun) kolik jen jde. Jsem "funaholic".

Ve vašem posledním filmu Zběsilost v srdci, žertujete s brutalitou, která dosahuje až k prahu snesitelnosti.

Nezobrazuji násilí realistickým způsobem, snažím se takové scény - ne moc, jen trochu - zpoetizovat. Chci aby diváci cítili sílu, která vyvěrá z boje mezi životem a smrtí.

Slyšel jsem, že jste někdy nosil v kapse ucho, abyste ho mohl vždycky vyndat a někoho jím postrašit.

Občas. Lidé si mysleli, že to bylo ucho z Modrého sametu. Ale nebylo to ono. Tohle mi někdo poslal poštou. Bylo umělé. Stalo se mi, že jsem ho měl v kapse. Nevím jak to. Mám tám plno různých věcí.

Stát se filmařem byl vždy váš sen?

Ne. Vyrůstal jsem, aniž by mě cokoli víc oslovilo. Až do devatenácti. V tomto věku jsem přijel do Philadelphie. Tam jsem se probudil. První dobré nápady jsem dostal ve Philadelphii.

Co to bylo za impulsy?

Vždy jsem se chtěl stát malířem - dokonce už jako dítě. Ale tam kde jsem vyrůstal, v Montaně, byli pouze malíři pokojů. Lidé, kteří malovali domy. Poté jsme se přestěhovali na východní pobřeží a můj nový kamarád mi řekl, že jeho otec je malíř. Umělecký malíř. To bylo něco ohromujícího. Vždy jsem si myslel, že byste měl přestat s malováním, když dospějete. Od této chvíle jsem se chtěl stát malířem. Maloval jsem celou noc - a jednoho dne mne napadla tato myšlenka: to co maluji, odráží něco ze mě. Náhle jsem cítil, že existuje něco uvnitř mě, něco velmi osobního. Tahle touha po malování mě neopustila do dneška. Když mám zrovna čas, stále se malování takto odevzdávám.

Nebo hudbě.

Hudba mě hodně zajímá, to je pravda. Napsal jsem symfonii společně s Angelem Badalamentim - Industrial Symphony No. 1. Podle mě je hudba ideální způsob k navození atmosféry. Ale pro mě je hudba také to, když jdu do továrny a poslouchám stroje jak pracují - je to jako orchestr. Mám rád továrny jako ocelové mlýny. Stroje mě fascinují. Ale především mám rád auta. Myšlenka, že se daným způsobem složí jednotlivé díly do sebe a najednou je tu věc, která se pohybuje a vy ji můžete řidit, je magická.

Stále máte svého nádherného starého Packarda?

Ne, prodal jsem ho. Vlastnit takové auto znamená mít také plno starostí. Vždy tam bylo něco v nepořádku, opravy stály plno peněz - frustrující. Ale bezpochyby, takové auto vám přinese hodně zážitků. Způsob, jakým změníte svojí závislost na tom, v jakém autě zrovna sedíte, je zajímavý. I vy se změníte a vaše sebeúcta.

Scény z vašich filmů, klamné idyly, mi často připadají jako americké Bavorsko. Byl jste někdy v Bavorsku?

Ano. Měl jsem tam strýce. Byl malíř a žil nedaleko Mnichova. Jurgen Prochnow mne jednou pozval do svého domu v Bavorsku. Asi je zvláštní to řici, ale ta atmosféra v jeho domě mi něco připomněla. Struktura omítky, světlo v místnostech - neuvěřitelné, přeneslo mě to zpět do mého dětství.

Byl jste někdy u psychiatra?

Ano.

Diagnóza: beznadějný případ?

Na diagnózu ani nedošlo. Hned od začátku jsem se obával, že by se během terapie mohla moje kreativita vytratit. Tomu psychiatrovi jsem to pověděl, on byl velmi upřímný a řekl mi: "Ano, to by se mohlo stát." Po tom jsem řekl sbohem.

převzato z německých novin Suddeutsche Zeitung (příloha)
z anglického překladu přeložil Marek