Stránka se načítá...

Mimo všechny hranice: David Lynch

Gerald L'Ecuyer, Interview Magazine, 1987

David Lynch se vyvinul v jednoho z amerických nejimaginativnějších režisérů, Mazací Hlava (Eraserhead), Sloní muž (The Elephant Man) a Dune jsou vizuální tapisérie, s takovým emocionální napětím, které je provokativní i rušivé zároveň. Jeho zatím poslední věc, Modrý Samet (Blue Velvet), vražedná záhada, zanechává publikum buď zmatené, intoxikované nebo rozzuřené - a často temnou kombinaci všech tří. Žádný film od Posledního Tanga v Paříži nepodnítil tolik sporných diskusí. Jedna věc je jistá: Lynch je jediným současným americkým režisérem přinášejícím avantgardní sensitivitu mezi mainstreamové filmy.

Lynch, narozen v Montaně před 41 lety, navštěvoval uměleckou školu Corcoran School Of Art v Bostonu a Pensylvánskou Akademii umění (Pennsylvania Academy of Fine Arts). Brzy opustil malířskou kariéru a dal se na film. Jeho první krátké filmy mu zajistily přijetí na prestižní Americký Filmový Institut, kde započal práci na filmu, jenž se později stal jedním z největších kultovních snímků v historii. O pět let později onen film - Mazací Hlavu (Eraserhead) - dokončil. Producent a režisér Mel Brooks zhlédl tento snímek a časem Lynche požádal, zda by nenatočil Sloního Muže (The Elephant Man). Průmyslová viktoriánská výprava příběhu poskytla Lynchovi náležitě pochmurné prostředí. Film byl brilantně přijat a nominován na 8 cen Akademie. S Modrým Sametem (Blue Velvet) vyhrál Lynch nedávno Los Angeles Critics Award (Cena kritiky) za nejlepší režii a je rovněž favoritem na letošního Oskara ve stejné kategorii. Navštívil jsem Davida Lynche v jeho malé bílé kanceláři v L.A. Tucty kartotéčních lístků připíchnutých k nástěnce uvádějí specifikace scén pro jeho další projekt, Ronnie Rocket. Má úzký vztah se svou dcerou Jennifer, nadějnou spisovatelkou a zároveň jeho osobní asistentkou. Sám Lynch vyjadřuje téměř dětský údiv nad světem a jeho chodu. Během našeho rozhovoru, když má vypitu polovinu svého šálku kávy se mne najednou zeptal, zda chci vidět "pěkný trik". Pak opatrně tahal umělohmotný kávový šálek po svém stole. Vibrace způsobené třením proměnily šálek v bublající, vlnící se, prskající sopečný kráter. Nahlas se tomu smál.

David Lynch

Gerald L'Ecuyer: Zaznamenal jste nějaké pro Vás překvapivé reakce na Modrý Samet?

David Lynch: Bylo tak mnoho silně pozitivních i silně negativních reakcí... Vím, že někteří lidé ten film přímo nenávidí, ale to mne opravdu netrápí, protože já jej mám moc rád. Například u Mazací Hlavy mne negativní kritika uvnitř hřála. Nevadila mně ani trochu. Film - zejména jde-li o osobní film - buď někoho zasáhne nebo ne. Je to jako s matematikou. Nic pro to nemůžete udělat.

Takže se nepokoušíte upravit film tak, aby sedl publiku?

Čím více zkoušíte film upravit, zejména ten osobní, tím více jej zabíjíte.

Jednou jste řekl, že Modrý Samet má tak 1% šanci, že bude natočen. Byl jste překvapen, když získal tu příležitost?

Ano, Hollywood dělá filmy z podivných důvodů. Nikdy mne nepřekvapí, že jsou filmy natáčeny, ale překvapuje mne, že některé natáčeny nejsou zatímco jiné ano. Ale nikdy jsem necítil, že by Modrý Samet byl tak divný - ve skutečnosti jsem vždy říkal, že to je můj nejnormálnější film. Je to americký snímek. Pojednává o lidských bytostech a lidských problémech, je to z dnešní doby a jsou tam auta.

A automobilové honičky...

A automobilové honičky. Dino De Laurentis mi dal unikátní a velmi specifickou nabídku. Zavolal mi a řekl: "Davide, mám šílený nápad. Chceš dělat Modrý Samet." Odpověděl jsem: "Ano," on řekl: "Chceš absolutní uměleckou volnost?" A já jsem řekl: "Ano". Takže on nakonec povídá: "Snížíš si plat, snížíš rozpočet a já ti dám absolutní uměleckou volnost." Takže jsem si snížil plat na polovinu, rozpočet téměř na polovinu a udělal to. A Dino dostál svého slova. Dal mi absolutní uměleckou volnost. Představoval si, že vyjde. Nebo alespoň, že nebude tratit. A nakonec vydělávají peníze. A tak mi teď Dino chce udělat nabídku znovu, a nejen mně, i jiným režisérům. Modrý Samet znamenal některé dobré věci pro tento průmysl.

Úžasná věc na tomhle filmu je, že někteří lidé v publiku se smějí, zatímco ostatní jím říkají, aby byli zticha, neboť to vše považují za smrtelně vážné. Lidé jsou hodně rozdělení ve svých reakcích na tento film.

Já vím, viděl jsem to. Co můžu říci? Podivné věci se dějí.

Když jsem viděl ten film poprvé, byl jsem uchvácen výkonem Dennise Hoppera (jako maniakálního Franka Bootha). A podruhé vyčníval výkon Isabelly Rossellini (jako zpěvačky v nočním klubu Dorothy Vallens) - dokonce ještě více než Hopperův. Jaký byl casting Isabelly?

Žádný castingový agent ji nikdy nezmínil. Vůbec jsem nevěděl, že je Isabella Rossellini herečkou. Náhodou jsem se sní setkal v restauraci v New Yorku, bavili jsme se o tom filmu. O týden později jsem si prohlížel Screen World a našel jsem její obrázek z filmu, který dělala s bratry Travianiovými - a řekl jsem si: "To je dobrý, ona je herečka!" Tak jsem jí hned odpoledne dal scénář a ona si jej okamžitě zamilovala. Cítila, že zná Dorothy a že ví, o co jde. Takže, díky jejímu postoji a protože jsem cítil, že je vhodná v každém směru, se to stalo. A pak, jediné, co zbývalo obsadit, byla role Franka Bootha.

Co byste udělal nebýt Dennise Hoppera?

Na to nemůžu myslet, protože bych se zbláznil. To se u filmu někdy stává, že neseženete tu správnou osobu. Natočit úspěšný film je tak vzácné, protože nemůžete ovládat celý svět.

Slyšel jsem, že Dennis řekl, že musel hrát Franka, protože on je Frank. Neshledáváte toto trochu narušující?

Jméno Dennise Hoppera padlo na přípravných mítincích, ale hned, jak bylo zmíněno, hned bylo také zavrženo kvůli jeho reputaci. Ne protože by nebyl ten pravý, ale proto, že jeho reputace byla tak silná, že o něm prostě nemohla být řeč. A to bylo smutné, neboť on již více než rok a půl nic nedělal a nikdo to ve skutečnosti nevěděl. Jeho manažer mi řekl, že je Dennis úplně jiný a že bychom měli zavolat producentům, se kterými již pracoval a ověřit si to. A pak Dennis volá a říká: "Já musím hrát Franka, protože já jsem Frank." Tak, to málem smetlo celou dohodu. Ale práce s ním byla opravdu skvělá.

V čem spočíval jeho přínos pro scénář?

Ostatní herci, kteří četli scénář, říkali, že je jejich role dvourozměrná. Ale Dennis, v několika klíčových momentech, ji udělal trojrozměrnou, a přesně to bylo třeba.

Vaše filmy jsou vždy zasazeny do takových pustých prostředí. Město Lumberton vypadalo hodně dezolátně. Bylo to designem?

To mohlo být psychologickou věcí uvnitř mne. Když pracujete, váš asistent režiséra je zodpovědný za akce v pozadí. To on naplňuje pozadí tolika lidmi, kolik jich chcete. A já jsem vždy volil tak málo lidí, jak to bylo jen možné. To byla prostě správná atmosféra. Nevím, jak to mám vysvětlit. Ale když jdete malým městem, pravděpodobně nepotkáte celé zástupy lidí. Jedna z nejdůležitějších věcí, která nebyla ve scénáři, byl výběr města. Patti Norrisová, production designerka, po mně chtěla, abych vybral jméno města. Říkala, že pokud vybereme město někde v Severní Karolíně, mohli bychom dostat od policie různé věci zdarma. Takže jsem se podíval do mapy a bingo! "Lumberton" vyskočil jako žába. Okamžitě jsem si to jméno zamiloval a rozhodl, že věci vztahující se ke kládám a haraburdí ("lumber") budou všude. Ve skutečnosti byly některé věci již ve scénáři a perfektně se hodily - například muž kupující sekeru v prodejně nářadí. Ale tak mnoho částí filmu objevujete postupně. Proto říkám, že film není dokončen, dokud není dokončen.

Jste nervózní ze způsobu, jakým bývá vyřčena dějová linie příběhu?

Musí být řečena jistým způsobem. Režisér by nikdy neměl prozrazovat hlavní děj způsobem, jak ho sám chce slyšet. Musíte ho následovat a vysvětlovat věci abstraktními pojmy. Dějová linie pak vystoupí přesně tím způsobem, jakým chcete.

Lidé se domnívají, že postava Jeffreyho (hrána Kylem MacLachlanem) jste ve skutečnosti Vy sám, že jeho vize jsou velmi blízké těm Vašim.

Jeffrey je pozorovatel. Svým způsobem je to dost nevděčná role. Dělá některé neuvěřitelné věci, ale po spoustu času prostě pozoruje ostatní lidi a jejich konání. Není jednoduché hrát takovou osobu. Musí být zahráno mnoho velmi jemných věcí, aby to vypadalo reálně. Kyle přidal postavě Jeffreyho mnoho věcí ze sebe sama.

Zdá se, že je v sexuálních scénách obsaženo takové spletené freudovské podvědomí. Přemítal jsem, zda jste někdy prošel analýzou sebe sama...

No, jak se to říká: "Lidé, kteří chodí k psychiatrovi, mají povinnost vyšetření hlavy!" Jednou jsem šel. Chtěl jsem něco objevit. Všiml jsem si kruhu, vzorce v mém životě a chtěl jsem se na to podívat. Takže si promluvil s tím psychiatrem. Byl to typ velmi trpělivé osoby. Já jsem všechno říkal - a to se, myslím, od vás očekává - a přišel na nějaké důležité věci. Ale když jsem se ho zeptal, zda si myslí, že tato analýza může narušit mou kreativitu, řekl: "No, Davide, musím k Vám být upřímný. Myslím, že by mohla." A tak jsem řekl: "Děkuji mnohokrát." Vím, že si mnoho lidí myslí, že to nemůže ovlivnit vaši kreativitu, ale tenhle člověk byl doktor! Viděl jsem diplomy visící na jeho zdi! Namouduši si nemyslím, že chci vědět tak mnoho... Nechci rozplést to klubko uzlů. Miluji abstraktní a záhadné věci. Zjistil jsem, že kdyby všechno mělo nějaké jméno, mohlo by to ztratit zajímavost. Ale mnoho "freudovských" lidí, kteří viděli Modrý Samet, říká, že by mohli ten film rozebírat.

Chci se zeptat na ten neobvyklý moment, kde Dorothy stojí nahá před Jeffovým domem. Jak Vám tato scéna přišla na mysl?

Přišla jako jiskra. To je způsob, jakým se zdá, že nápady přicházejí - alespoň v mém případě. Je to krátký, velmi intenzivní moment. A jak vystoupí na denní světlo, rozvine se - protože žil hluboko v mé mysli, pod vším tím tlakem. Začne vyskakovat na povrch a naplní se všemi druhy detailů. Konečně vidím celou scénu, kompletní i s postavou.

Jaký druh filmařské reakce jste zaznamenal?

Cítím, že Hollywood stál za mnou od Sloního Muže. Dune mne nezabil, jenom nechal věci takové, jaké byly. Já nejsem opravdový "hot" režisér; jsem "hot" v poměrně málo schopnostech. Pokud by Modrý Samet vydělal sto miliónů dolarů na pokladnách, pak by bylo těžké udržet dveře zavřené. Dnes potřebujete vydělat spoustu peněz, než se lidé podívají podruhé. Potřebujete hromadu před tím, než opravdu začnete udit.

Překvapilo mne, když jsem se dočetl, že dokončit Mazací Hlavu trvalo 5 let. Jak jste se tehdy živil?

Doručoval Wall Street Journal. A dělal příležitostné práce. Miluji klempířství a tesařinu. Během té doby jsem si na dvorku postavil tři boudy. Byly udělány ze dřeva, které jsem našel na trase, po níž jsem chodil s novinami. Vedla totiž přes dvě různá smetiště. Během nocí, kdy se svážely odpadky, mi cesta trvala dvě hodiny místo jedné, protože jsem se zastavil a probíral odpadky. Existuje mnoho lidí, kteří se hrabou v odpadcích, a nejde o hloupé lidi.

Je to pozoruhodné, neboť Mazací Hlava vůbec nevypadá, že byla natáčena přes 5 let.

Jsou tam scény, kde Henry - hlavní postava - kráčí halou a otevírá dveře do svého bytu. A pak je střih do interiéru bytu, jak Henry vstupuje dovnitř. No, vstoupil rok a půl poté, co porcházel halou.

Bylo těžké si udržet víru v tento projekt během té doby?

Občas to bylo dost zoufalé. Dokonce jsem chtěl vytvořit dvaceticentimetrového Henryho a udělat animace, abych spojil nedokončené scény. Vždy jsem nahlížel na Mazací Hlavu jako na most. Jistým způsobem jím film je. Musíte postavit most přes obrovský kaňon, a ten most je udělán z nejjemnějšího, nejkřehčího skla. Než přejdete celý kaňon, je to stále sklo a může se každou chvíli rozsypat. Ale jak je to dokončeno, okamžitě se změní na ocel. Věci se občas staly dost bezútěšnými, ale byly bezútěšné komickým způsobem. Myslím, že to byl cukr, který mi hodně pomohl. Chodíval jsem do Bob's Big Boy, což je jedna restaurace tady. Každé odpoledne, v půl třetí, byl Bobův čas. Dával jsem si čokoládový koktejl a několik šálků kávy. To byl takový příval cukru, že jsem se mnohokrát cítil mnohem šťastnější, než jsem ve skutečnosti byl. Ačkoli to trvalo, část mne věděla, že se to dokončí. Bylo úžasné, že s tím projektem zůstal celý štáb po všechen ten čas. Byli tam opravdu pro mě. Když jsem dělal Mazací Hlavu, nikdy jsem nepomyslel na publikum. Jenom jsem ten film chtěl dokončit, protože jsem nebyl shopen myslet dál, jen na dokončení toho snímku. Prostě se to muselo dodělat, tak či onak.

Překvapil Vás kult, který poté následoval?

Ó, ano. Představovali jsme si, že se to možná dostane na nějaké festivaly. To je vše.

Zdráháte se mluvit o tom, jak jste dosáhli určitých efektů ve Vašich filmech. Stále neřeknete, z čeho vzešlo například to děťátko v Mazací Hlavě?

Nesnáším mluvit o tom, jak se věci dělají. Je to jako kouzelnický trik. Jak se lidé dozvědí, jak to bylo uděláno, řeknou jen "Oh". Ta zvláštnost okamžitě zmizí.

Tituky v Mazací Hlavě jsou jako Váš rodokmen. Jak Vaše rodina pohlíží na Vaši práci?

Přednášel jsem na UCLA, a když došlo na otázky a odpovědi, někdo se zeptal, co si má rodina myslela o Modrém Sametu. A já jsem vůbec nemyslel na své děti, Jennifer a Austina, ale na své rodiče. Jennifer si myslela, že je to docela zvláštní. Nemyslím si, že jsem kdy skutečně dospěl. Existuje bod, od kterého je rodina pod vámi, místo nad vámi, ale já jsem se tam opravdu nedostal. Pro mě jsou mé děti kamarádi ze střední školy, které jsem si vyčaroval.

Tak co si myslí Vaši rodiče o Vašich filmech?

Poté, co jsem napsal scénář k Mazací Hlavě na Americkém Filmovém Institutu, přišla za mnou má dcera, tehdy 8-mi letá, a řekla: "Tati, tohle rozhodně není film pro děti." A má matka, když to viděla, řekla: "Oh, takový sen bych nechtěla mít...." Oběma rodičům se líbil Sloní Muž. Nebyl to tak osobní film. Řekl jsem své matce, aby se nedívala na Modrý Samet. Věděl jsem, že můj otec by seděl v první řadě uprostřed, ale nemyslel jsem si, že by to měla vidět matka. Ale ona na to šla, zhlédla to a líbilo se jí to.

Váš otec byl výzkumný vědec, že? To muselo zapřičinit zajímavou výchovu.

Jsem si jist, že mne to ovlivnilo, protože jako dítě jsem byl brán do místností, kde byli brouci připíchnuti na stěnách. Zkoumali hmyz, rostlinné nemoci a umělá hnojiva. Skutečně pěkné věci.

Jsou někteří lidé-herci, se kterými byste hrozně rád pracoval?

Pracuji tak nějak jiným způsobem. Mám úlohu a řeknu si: "Čověče, nebyli by tito perfektní?" Ale existují lidé, pro které bych rád napsal roli. Rád bych ji napsal znovu pro Isabellu. Rád bych napsal roli znovu pro Lauru Dern. Také Johna Hurta. Rád pracuji s lidmi, se kterými jsem pracoval již v minulosti. Stali se nich jakoby přátelé a rodina. Do války jdu raději s lidmi, se kterými vycházím.

Udržoval jste herce v nejistotě u Modrého Sametu? Přečetl si každý scénář a věděl přesně, jak zapadá do celkového snímku?

Každý přečetl scénář, i když na tom opravdu nezáleží. Chci říct, že já nevím, jak vy budete figurovat v mém budoucím životě, a vy nevíte, jak v tom vašem budu figurovat já, ale stále jsme tady, abychom hráli naši "scénu", tedy mluvili. Nepotřebujete vidět celý snímek, ale obecně jej před herci neschovávám, tak jak to dělají někteří jiní režiséři.

Udeřilo mne, že každá postava v Modrém Sametu má odlišný pohled na to, co se tam děje. Zejména postava Laury Dernové.

Ona je skvělá herečka. Chce vědět mnoho věcí a má mnoho myšlenek o své postavě - a o některých se dokonce ani nezmiňuje. Takže Laura jako Sandy velmi silně věří určitým věcem. Stejně jako Frank. Ve skutečnosti, každá postava se velmi odlišuje od ostatních. Ten kontrast je tak veliký, až se zdá, že každý vyčnívá. Každá osoba v tom filmu vypadá jinak, žije jinak, myslí jinak, voní jinak - jenom jsou všichni v Lumbertonu. Tak se to s věcmi má.

A co barva versus černobílá? Proč jste se rozhodl natočit Modrý Samet v barvě?

No, nikdy jsem necítil tlak točit v barvě. Mel Brooks byl skutečně zapálený pro myšlenku, abych udělal Sloního Muže v černobílé. Ani v případě Mazací Hlavy mne nikdo neobtěžoval. Kéž bych býval udělal Dune v černobílé. Modrý Samet byl prvním filmem, z něhož bylo cítit, že by měl být natočen v barvě. Mělo to tu správnou náladu. Černobílá by zabila ten pocit sousedství - tu "maloměstskou" atmosféru. Barva má teplo, které ten film potřeboval.

Byli nějací lidé, kteří Vás podnítili k tomu, stát se filmařem?

Pamatuji se především jednoho: Bushnell Keeler. Byl to malíř. Než jsem jej poznal, myslel jsem si, že Van Gogh byl posledním člověkem, který maloval. Bylo mi třináct a žil jsem na Severozápadě, takže pro mne žádní malíři neexistovali. Když jsem slyšel, že Bushnell je malíř a že se tím živí, málem jsem omdlel. Vzrušilo mne to. Už jsem nechtěl jít nikdy do školy. Bylo to probuzení. Jakmile jsem byl žákem nižší střední školy, začal jsem si najímat místnost vedle jeho studia. Můj otec platil polovinu nájmu, což od něj byla "super-cool" věc, protože mít studio nebyla běžná věc. Ale střední škola na mě neměla velký vliv. Věděl jsem, že jdu jiným směrem. Ale život byl fantastický.

A co pozdější vlivy - so se týče filmu?

No, pak to byl Frank Daniel (z AFI), někdejší děkan Československé Filmové Školy. Měl na mne obrovský vliv a byl skvělým učitelem. Naučil mne filmovou strukturu. Naučil mne, že 70 kartotéčních lístků, na každém napsána jedna scéna, se rovná jednomu celovečernímu filmu. Dodnes podle tohoto pravidla pracuji.

přeložil Josef Beran

Úvod
Novinky
David Lynch
Celovečerní filmy
Krátké filmy
Seriály
Hudba
Knihy
DVD
Ostatní tvorba
Rozhovory
Odkazy
 
Ankety
Guest Book
 
autor webu
Logo banner
http://lynch.euweb.cz/