Jan Štolba

Podivná zpráva o něčí smrti; tajemná videokazeta v obálce mezi ranní poštou; velké detaily tváří lidí, jimž jako by se dálo něco strašného a nesdělitelného; náznaky a šepoty ve vzdálených koutech bytu; hrozivé "ticho" událostí náhle proťaté stroboskopickým peklem acid-jazzového klubu... Stylově čistý a do posledního atmosférického detailu dotažený úvod nového filmu DAVIDA LYNCHE Lost Highway napovídá, že režisér snad opravdu dospěl k jakési "idiomatické kinematografii", již naznačoval už jeho předchozí projekt Twin Peaks: Příznaky hrůzy, napětí či tajemství už nevyplývají z logiky příběhu, ale jsou vytvořeny a prezentovány jako autonomní idiomy předem daného jazyka, volně a přetržitě se s nimi v celku díla nakládá jako s jakýmisi "malebnými" prvky, rozestřenými spíš do sugestivní plochy, než seřazenými do lineární story. Je tu však paradox: svou podstatou tyto idiomy totiž vyplývají právě z děje, souvisejí s očekáváním, že "se něco stane", s otázkami "jak" a "proč" se události sběhly. Formule, jichž Lynch používá, tedy musí neustále provázet aura příběhovosti; protože ale sofistikovaný autor nehodlá pohnutky postav či smysluplnost událostí předstírat či upachtěně konstruovat, je jeho dílo napůl přiznanou hrátkou mezi tvůrcem a divákem, napůl vážným experimentem s příznaky příběhu v rámci nepříběhového "mystéria".

Načrtnout "děj" tak unikavého filmu dopadne nejspíš komicky: Saxofonista Fred má pocit, že je sledován. Objeví se záhadná videonahrávka, někým pořízená přímo v jeho ložnici. Náhle, aniž bychom byli čehokoli svědky, je Fred - "pomocí" videa, jehož rozzrněné oko tu však funguje víceznačněji než jen jako "obraz doličný" - obviněn z brutální vraždy své ženy a odsouzen. V tu chvíli až dosud velmi sevřený film nabere na extenzitě; dojde k jakési "psychotronické" záměně identity a na scéně se místo Freda vynoří jeho alter ego Pete a další dvojnické postavy. "Příběh" čím dál složitěji narůstá kolem ústředního, nikdy nevysvětleného tajemství... Lost Highway je mistrně navozuje, současně se však "netají" tím, že vlastní obsah tajemství neexistuje; namísto toho nabízí jen detailně artikulovaný idiom tajemství. Umění tu má něco z drogy: vzorec čisté substance je exaktně vyjádřitelný, opakovatelný a "syntetizovatelný"; až teprve účinek se proměňuje podle individuálních dispozic diváka. Droga sama nepřináší sdělení, ale pouze navozuje stav. Podobné i takto poskládané dílo simuluje své "obsahy" jenom ve formě stavů vnímatele. Tajemství tu není vnímáno jako skrytá a postupně odhalovaná podstata, ale jako uměle navoditelný stav, jemuž Lyn-chův film jako jakási zárodečná "líheň" poskytuje variabilní mračno "výkladů" a "interpretací". Pokud jej ovsem rovnou neodesníme jen jako přízračný, enigmatický rauš.

Nejlépe se Lynchovi daří násilí. Zvrat, v němž se ze dvou detektivů-nekňubů vyloupnou brutální strážci zákona, či zas černou burlesku, v níž ctihodně působící mafián surovým bitím vymáhá na náhodném řidiči dodržování silničních předpisů, lze považovat za erbovní lynchovské momenty: pod povrchem nashromážděné elementární násilí náhle nezadržitelně, libovolnou "trhlinou" vyhřezne na světlo. Pozoruhodná je i Lynchova tendence spojit dominující fyzické násilí se sexuální impotencí. Naopak zmínky o lásce, jež se filmem mihnou, můžeme bezpochyby pominout; plní tu ryze formální funkci, jde jen o konverzační automatismy. Podobné pocity, vztahy či fatální přitažlivosti jsou spíš vnějškově simulovány, zatímco jejich temně sugerovaný "obsah" zůstává záměrně vágní a ambivalentní (typicky lynchovskou emocí je hrůza z něčeho nevysvětlitelného a neodčinitelného, vyjádřená k směšnosti rozbředlou grimasou fatální lítosti). Ostatně většinou je chování či prožívání postav natolik odtržené od možného racionálního jádra, že působí až parodicky; hrůzné - právě proto, že je vypreparováno ve své ryzí, bezobsažné substanci - se tu na ostré hraně kryje s komickým. Svým způsobem je celý film jedna velká, vytříbená a rafinovaná parodie: všechny výrazové prostředky tu totiž nezakrytě figurují jako zvnějšku přijaté znaky, které nemají kořeny ve vlastní látce díla; Lynch předvádí jen dokonale aplikovaný, intelektualizovaný a do krajnosti rozvedený, každopádně však předzjednaný idiom zvoleného žánru - "filmu noir". Permanentní emocí je v Lost Highway jakási nejasná, iracionální hrozba. Vše je tu do ní transcendováno - nikdy nevysvětlená hrozba rovná se tu transcendenci samé. Smrt automaticky splývá s vraždou; vražda tu figuruje jako komplexní idiom "děje" a "smyslu": Nic "víc" se koneckonců nemůže "stát" než vražda, nic důsažnějšího než vražda tu nemůže mít "smysl". Akt vraždy samé je jakýmsi dále nedělitelným, nerozbíratelným zhmotněním tajemství; není jasné, zda Fred skutečně zabil svou milou, či snad byl do vraždy nějakými "psychotronickými" silami zatažen, nic takového film ani nechce vysvětlovat. Na "usvědčujícím" videozáznamu, který se vynořil z neznáma (snad pořízený typicky lynchovským, perverzně směšnohrůzným "Nosferatu" v černém obleku, bez obočí a s tenkými rty), je vidět pouze nezřetelná změť krve a uťatých údů (i tady lze film vnímat jako výtvarně rafinovanou černou parodii). Pár vteřin rozzrněného krvavého "prvotního činu" se však Fredovi vtírá před vnitřní zrak jako jakési ústřední "zauzlení" skutečnosti, z něhož se vše následující odvozuje, prvotní "bestialita", stojící u zrodu všech příběhů a dějů, nejzazší danost, k níž se lze pronikáním "za oponu" událostí dopracovat.

Lost Highway je brilantně obrazově i zvukově provedena. Postavy se často plynule pohybují v neskutečných šerosvitech (Fred nečekaně vejde do prolákliny tmy přímo uprostřed svého bytu a ztratí se v ní), jindy zas kamera nabízí velké detaily tváří anebo částí nahých těl, sejmutých s jakousi zákonitě náhodnou, "stochastickou" nepřesností (snímaná tvář je na chvíli přirozeně překryta pelestí postele). Místy je využito delirantně snového rozostření, přesvětlení, diabolického blýskání, zpomaleného či zpětného pohybu. Ve zvukové stopě téměř ustavičně přítomná napjatá hudba přerůstá v sugestivní koláž odněkud z hloubi sem doléhajících zpěvů, skřeků, industriálních hluků či rachotů vzadu za "dějem" - či rovnou v jeho nitru. To vše je ovšem i na efekt vypočtená, někdy až módní záležitost (scény s rockovými písničkami); režisér vědomě úročí a prohlubuje svůj kult. Je ale třeba přiznat, že obraz, zvuk, tempo či herecké provedení Lynchova "intelektuálního comicsu" nikdy nepůsobí násilně, přepjatě či nedospěle; režisérovým pravým temperamentem je neosobní, samu sebe shazující i uctívající suverenita.

Lynchův film chce tedy vytvořit nový vyprávěcí jazyk, nevyprávět příběh sám, ale jen odmocněný idol příběhu, složený dohromady souborem příslušných idiomů dané "řeči". O podobných dílech se s oblibou vágně mluví jako o "obrazech duše"; vize duše však souvisí s odhalováním vnitřní podstaty, s hledáním toho, jak jsou člověk a věci zakořeněny v celku světa. Spatřime-li v Lynchově filmu zobrazenou duši, pak spíš jako soubor vykořeněných, drama simulujících, vskrytu však jen volně plujících obrazů, předtuch, záchvěvů proměnlivých identit... Ve filmu se dvakrát objeví efektní trikový záběr, jenž by mohl být klíčem k převrácené poetice tohoto "filmu noir 21. století": Vzbouřená mračna oranžového požáru jsou pozpátku "vsrknutá" do původního tvaru ještě nehořící dřevěné boudy kdesi v poušti. Stejné tak sám film nabízí již "rozohněný" povrch událostí, jež jako by se měly až v mysli diváka jakýmsi fantastickým zpětným pohybem stáhnout zpět; k výchozímu, ohněm nedotčenému, jádru. Nepostupujeme tu tedy, zjednodušeně řečeno, od věci samé k diskursu "o ní", ale naopak prostřednictvím volně navozovaných a spřádaných diskursů teprve pozpátku pronikáme k vlastnímu obsahu; teprve zpětným pohybem tápeme k podstatě, o níž však zároveň, jakoby suverénně a expresivně vypovídáme. Nejistota z toho plynoucí, je zjevná: Existuje jádro výpovědi ještě vůbec pod nánosem volně rozpohybovaných diskursů - o něm samém? Anebo se - jako v Lost Highway - dávno vznášíme jen v sugestivním vzduchoprázdnu?

Literární noviny

Jazzového saxofonistu Freda Madisona překvapí záhadný hlas v domovním mluvítku, který mu oznámí, že jakýsi Dick Laurent je mrtvý. U dveří však nikdo není. - Fredova žena Renée najde ráno před vchodem obálku s videokazetou. Jsou na ní záběry jejich vily. Večer se manželé pomilují. Žena láskyplně konejší Freda po předčasném vyvrcholení. On jí vypráví o svém snu: hledal volající Renée v domě; našel ji v ložnici, ale nebyla to ona. - Druhý den je na schodech k domu další kazeta. Tentokrát je na ní i interiér vily, včetně ložnice se spícími manželi. - Detektivové Al a Ed, které přivolala vyděšená Renée, nenajdou žádné stopy po vloupání. - Madisonovi se účastní večírku u mladíka Andyho, jehož kdysi poznala Renée v klubu Moke´s. Freda osloví neznámý tajemný muž s bledě nalíčenou tváří. Tvrdí, že se s ním setkal v jeho domě a že právě tam se teď nachází. Fred na jeho radu zatelefonuje domů. Tajemný muž stojí před ním, a zároveň mu skutečně odpovídá ze sluchátka. - Podle Andyho je záhadný host přítelem Dicka Laurenta. Toho však Fred nezná. Andy zároveň tvrdí, že Laurent nemůže být mrtvý. - Ve Fredově domě se mihnou podivné stíny. Po návratu manželů však Fred nikoho v bytě nenajde. - Ráno leží na schodech další videokazeta. Kromě předešlých záběrů je na ní Fred vedle brutálně zavražděné Renée. - Fred se probere ve vyšetřovací místnosti. Přestože tvrdí, že manželku nezabil, je odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. - V cele trápí Freda vzpomínky na zohavené manželčino tělo. Vězeňský lékař Smordin dá odsouzenci sedativa, ale ani ta nezaberou. Zničený muž se propadá do mučivých vizí: z ohně a kouře v nich vzniká dřevěná chata. (Jde o zpětný záběr vybuchujícího domku). Bydlí tam tajemný muž. Fredovi se dále vynořuje mladík jménem Pete a jeho milenka Sheila. - Dozorce ráno najde ve Fredově cele jiného muže. Zjistí se, že je to čtyřiadvacetiletý Pete Dayton, který byl odsouzen na podmínku a který má bydlet u svých rodičů. Ti si pro syna přijedou. - Pete se shledá s kamarády a s milenkou Sheilou. Nepamatuje si, co se s ním stalo, kde byl a odkud má rány na obličeji. Vrátí se do práce k majiteli autoservisu, černošskému invalidovi Arniemu. - Petea vyhledá gangsterský boss pan Eddy. Detektivové Hank a Lou, kteří mladíka neustále sledují, přehlédnou, že pan Eddy vzal svého oblíbeného opraváře na projížďku mercedesem. - Pete je svědkem, jak Eddy brutálně zmlátí a poníží řidiče, který se mu "lepil na zadek". - Mladík po návratu přijme peníze za doladění motoru, ale odmítne si od bosse půjčit pornokazetu. Hank a Lou si až teď mafiána všimnou. Poznají v něm Dicka Laurenta. - Dvojice detektivů sleduje Petea i v noci, kdy se mladík miluje v autě se Sheilou. - Pete v práci nemůže poslouchat Fredovo saxofonové sólo z rádia. - Eddy přijede do servisu s cadillacem. Pete se na první pohled zamiluje do bossovy průvodkyně, krásné Alice Wakefieldové. Ta je na rozdíl od tmavovlasé Renée blondýnka, ale jinak je Fredově ženě k nerozeznání podobná. - Žena večer přijede sama za Petem a svede ho. - Milenci se začnou tajně scházet v hotelích (sledováni Hankem a Louem). - Rodiče tvrdí Peteovi, že viděli, co se s ním před časem stalo. Mladík přišel domů se Sheilou a s nějakým neznámým člověkem. O děsivém světelném úkaze, který následoval, však rodiče nedovedou hovořit. - Pan Eddy naznačí Peteovi, že ho zabije, pokud bude chodit za Alicí. - Alice milenci navrhne, aby spolu okradli jejího bohatého známého, Andyho, jehož poznala v podniku Moke´s. Budou mít peníze na útěk před Eddym. Mladík donutí milenku prozradit, že ji Andy přiměl natáčet pro mafiána porno. Pochopí, že se jí to líbilo, přestože k tomu byla donucena. - Sheila ztropí Peteovi scénu a opustí ho. - Mladíkovi zavolá domů pan Eddy, který pak předá sluchátko tajemnému muži. Ten Petea k smrti vyděsí vyprávěním o popravách na Dálném východě. - Podle Alicina plánu Pete omráčí Andyho v jeho domě. Oběť se však probere a zaútočí. Po Peteově zásahu však narazí do skleněné stolní desky, která mu pronikne do mozku. - Alice sebere cennosti. Na promítacím plátně běží celou dobu její pornofilm. Pete objeví společnou fotografii Alice a Renée. - Dvojice odjede Andyho autem do pouště k překupníkovi. Zastaví u dřevěné chaty z Fredovy vize. Ale muž není doma. - Alice a Pete se pomilují na zemi. Žena však v nejlepším Petea odstrčí a odejde do chaty. Pete vstane ze země jako Fred. Ten objeví v chatě jen tajemného muže, tvrdícího, že Alice odešla a že je to ve skutečnosti jeho žena Renée. Tajemný muž pak s videokamerou pronásleduje prchajícího Freda. Chce vědět, kdo je vlastně on. - V hotelu U ztracené dálnice se pan Eddy miluje s tmavovlasou Renée. Tu na odchodu zahlédne Fred, který se zde ubytoval. Saxofonista napadne Eddyho a zavře ho do kufru auta. - Tajemný muž, který vše sledoval, v poušti pomůže Fredovi ve rvačce s Eddym/Dickem Laurentem. Ukáže umírajícímu mafiánovi miniobrazovku se záznamem orgií, na nichž došlo k vraždě. Pak mafiána zastřelí a pošeptá něco Fredovi. Ten vzápětí procitne o samotě, s pistolí v ruce. - Policie prohledává byt s Andyho mrtvolou. Všude jsou otisky Petea Daytona. - Fred se vrátí ke své vile. Zazvoní a do mluvítka oznámí, že Dick Laurent je mrtvý. Pak zjistí, že dům podle původního slibu sledují detektivové Al a Ed. - Fred ujíždí autem před policií až do noci. Během jízdy jej na dálnici oslní tajemné světlo a zmučený muž začne křičet...

Redigy & Olomoucká Kina 1997

Ondřej Zach

Další zběsilá jízda Davida Lynche po nejtemnějších zákoutích lidských duší.

Trvalo to čtyři roky. Čtyři roky, následující po propadu filmu Twin Peaks, čtyři roky vyplněné televizními projekty (Hotel Rooms), které se nakonec téměř nehrály, čtyři roky marného hledání tématu, které by jej dokázalo vzít za srdce. Po čtyřech letech je nenáviděný i milovaný mág pop kultury David Lynch zpátky - znovu působivý a podivnější než kdykoliv předtím. K práci na svém novém projektu se spojil se spisovatelem Barrym Giffordem, autorem předlohy Zběsilosti v srdci, který přitom zprvu vůbec nepatřil k Lynchovým fanouškům a jeho filmy v různých interview docela ostře napadal. Dnes spolu natočili film, pro který se jen těžko hledají slova.

"Dick Laurent je mrtev!"
Už když se divák úvodní noční divokou jízdou kamery po pusté pouštní silnici vřítí do příběhu a skrz mikrofon elektronického vrátného si vyslechne výše zmíněná první slova filmu, je mu jasné, že se ocitl v krajině nepodobné čemukoliv, co kdy na plátně viděl. Adresátem záhadného sdělení je jazzový saxofonista Fred Madison (Bill Pullman), který však zjevně netuší, kdo má být Dick Laurent a navíc marně vyhlíží oknem toho, kdo větu do mluvítka vůbec pronesl. Žije v hypermoderní vile v drahé čtvrti a když v noci odchází vyhrávat do baru svá divoká sóla, nechává svoji krásnou černovlasou ženu Renee (Patricia Arquetteová) doma samotnou. Ale opravdu doma? A opravdu samotnou? Vždyť když jí o přestávce volá, telefon nikdo nezvedá. Je možné uvěřit vysvětlení, že spala a telefon neslyšela? První čát filmu je především sugestivní vizí narůstající žárlivosti a nejistoty hlavního hrdiny, která je jenom podtržena záhadnými zásilkami videokazet se zrnícími záběry chladného nitra Fredova domu i spícího manželského páru. Na klidu Fredovi nijak nepřidá ani tajemný mužík s nemrkajícíma očima, který se mu vnutí na banálním večírku s informací, že je teď právě u něj doma - a vzápětí to dokáže pomocí mobilního telefonu. Následuje další videokazeta, tentokrát odhalující Fredovu ložnici jako scénu hrůzného zločinu a nakonec je saxofonista zatčen pro podezření z vraždy vlastní ženy. Čtenáře, který nepochybně už teď nevěří vlastním očím, musím upozornit, že to všechno zdaleka není konec - naopak. Šokující scenáristickou kličkou se tvůrci drze odříznou od Fredova příběhu a vtrhnou do historie mladého automechanika, který se zamiluje do milenky místního gangstera pana Eddieho (Robert Loggia). Milenku Alice hraje znovu Patricia Arquetteová, tentokrát ovšem odbarvená na blond, a pravé jméno pana Eddieho je - Ha! - Dick Laurent! Když gangster začne mladou dvojici podezírat, přemluví Alice Peteho k útěku a tomu, aby si peníze opatřili přepadením dalšího Aliciina gangsterského milence. Plán ovšem nevyjde tak jak by měl, milenec končí na podlaze hned vedle svého mozku a Pete prchá do pouště, kde se u motelu Lost Highway překvapivě neshledáváme s ním, ale znovu s Fredem Madisonem, Dick Laurent je, jak bylo řečeno na začátku, opravdu mrtev a nakonec vše končí tak jako začalo, divokou jízdou hlavního hrdiny (Freda nebo Peteho?) po pouštní dálnici, s policejními sirénami v patách. Uf.

Psychologická fuga
Pokud máte teď pocit, že vůbec ničemu nerozumíte, nejste sami. Nejistota z toho, co vlastně hrají, vyplývá i z rozhovorů s hereckými představiteli. "Všichni máme své vlastní představy o tom, o jakém tajemství vlastně Lost Highway je," shrnula zřejmě obecný pocit všech zúčastněných Natasha Gregson Wagnerová, která hraje jednu z vedlejších rolí a celkem bez obalu dodává, že rozhodně nemůže říct, že by scénáři rozuměla. Také Patricia Arquettová byla nepochybně trochu zmatena, když ji David Lynch vyvedl z pohodlného přesvědčení, že Renee a Alice jsou dvě různé ženy, rozhodným tvrzením, že jde o jednu a tutéž osobu. Do podobného zmatku upadá i filmová kritika (včetně autora tohoto textu), která s nebývalou upřímností dává najevo, že sama přesně neví, co si o tom všem má myslet a pokud se vůbec pouští do interpretací, omezuje se většinou na opatrnou paralelu s Hitchcockovým Vertigem a na konstatování, že se jedná asi o nejpodivnější film od Lynchova surreálného debutu Mazací hlava. A Lynch se jen usmívá pod fousy a podotýká, že by bylo nesmysl říkat příliš přesně, o čem ve filmu jde, protože film je především snění a to skončí, jakmile začneme být příliš konkrétní.

Nejblíže pravdě tedy si opravdu budou ti, kteří tvrdí, že Lynch natáčí jenom to, co se zrovna odehrává v jeho hlavě (no pozdrav pánbůh), a že právě Lost Highway je velmi osobní - koneckonců, filmový domov Freda Madisona je ve skutečnosti jeden z reálných Lynchových hollywoodských domů. Nejfantastičtější na tom všem ale je, že vzdor tomu, jak šíleně působí na papíře, na plátně film Lost Highway opravdu funguje a to včetně skvělých hereckých výkonů v čele s Patricií Arquettovou a Billem Pullmanem, který se s potěšením vysvlékl z kabátu sympatických mládenců a amerických prezidentů. Soudě podle jeho další role ve Wendersově filmu The End of Violence, možná se od tohoto herce dočkáme ještě nejednoho překvapení. Lynch, který spolu s Giffordem přirovnává strukturu filmu k hudebnímu tvaru fugy (v němž jeden nástroj přichází s melodií a ostatní ji od něj přebírají), se znovu dotknul samých hranic možností filmového plátna, k němuž se čím dál tím častěji opravdu staví jako k plátnu malířskému. Už nenatáčí příběh a nestará se o jeho logický vývoj, natáčí emoce, představy, a duševní stavy. Jeho snaze dosáhnout maximálně přesného vyjádření se hodí všechno stejným dílem - žánrové formule hororu či thrilleru, kultovní symboly americké popkultury (první podoba Patricie Arquettové se velmi podobá někdejší smělé Pin Up Girl Betty Page, proslulé mj. také sadomasochistickými kreacemi), divoce vtahující kamera Petera Deminga, plná černých propastí nekonečné tmy i popartových barev, divoké zvukové afekty i hudba (nahrávaná mimochodem v Praze), která má v tomto filmu přinejmenším stejný význam jako obraz. Obrazy brutálního násilí tu stojí vedle dusných, psychologizujících sekvencí a ty zase bez obalu sousedí s rozkošnými kýčovitými výjevy, natočenými ve zlatém oparu reklamy na nejnovější deodorant. Komplikované hudební sekvence se skládají dohromady s ostrým bigbítem skupin jako Smashing Pumpkins či o kousek dále s nekomplikovaným popovým popěvkem. Soundtrack tohoto filmu s hudbou Angela Badalamentiho, Barryho Adamsona, Davida Bowieho, Birana Ena, Smashing Pumpkins a Nine Inch Nails bude lahůdkou už sám o sobě, opravdu však stojí za to vidět, jak to všechno funguje dohromady. Přidržíme-li se malířské terminologie, mají tahy Lynchova štětce ve filmu Lost Highway zřetelnější kontury než v předchozím opusu Twin Peaks, jsou přesnější a cílevědomější - a film sám je tím pádem vzdor své bizarnosti srozumitelnější a přístupnější i širší divácké obci. Samozřejmě, pořád to bude především dílo pro početný okruh Lynchových fanoušků, ale tvrdím, že i ten, kdo je příznivcem daleko jednodušší filmové podívané, si přijde na své, pokud přistoupí na hru, a řečeno s Lynchem, "vstoupí do kinosálu jako do snu, odevzdá se mu a utopí se v něm." Potom možná zjistí, že jej film přimrazil do sedadla tak, jako se to už dávno žádnému thrilleru nepovedlo.

Cinema

Radek Vychytil

Abyste si tento film opravdu užili, dejte si před filmem sklenici vína, vyberte si noční promítání a určitě nepropásněte úvodní titulky. A pokud možno si nejdříve naposlouchejte soundtrack /mj. David Bowie, Lou Reed, Smashing Pumpkins, Nine Inch Nails a... Badalamenti/.

Fascinovavě sledujeme žlutou přerušovanou čáru a přestože jsme na dálnici, kdy jen při chvilkové nepozornosti hrozi smrtelné nebezpečí, nemůžeme odolat a poddáváme se monotónnímu probleskávání žluté barvy obarvované světly reflektorů. Necháváme se jí pomalu hypnotizovat a upadáme do hypnogogického stavu. Působí na nás podobně jako na Davida Lynche působí hudba. "Sometimes if I listen to music changes into something else, and I see scenes unfolding..." V takovém stavu se nám rozkrývají sny a představy na pozadí okolní reality. V takovém stavu člověk ještě nespí a představy se do okolní reality prolínají nebo z ní vycházejí. Cesta někam se v takovémto stavu může nakonec stát cestou někam úplně jinam, i když to zvenku, pro nezávislého pozorovatele - diváka, bude téměř identické. Není asi náhodou, jak se podobají úvodní titulkové sekvence filmů Davida Lynche Lost Highway /titulky na pozadí již zmíněné přerušované čáry na silnici/ a filmu Crash /titulky vylínají ze stříbrného neurčita, zvětšují se a míjejí nás jako billboardy vynořující se při jízdě po dálnici utopené v mlze/.

Čtyři roky trvalo než mohl režisér David Lynch natočit svůj další film. Cesta, na kterou se v tomto filmu vydal jen pokračuje ve směru, kterým se vydal již ve svých předchozích filmech. Ovšem tentokrát je cesta mnohem přímočařejší, téměř bez typických postmodernistických hračiček a ozdůbek. Zbyla jen vertigovská platinová blondýna a aluze na svůj vlastní film Eraserhead v čísle na dveřích hotelového pokoje. V jeho předchozích filmech byl divák z největšího hororu osvobozen rekvizitami znesvěcujícími žánr a režisérovým ironickým výsměchem. V jeho nejnovějším filmu Lost Highway se ironie téměř nenachází, a když tak určitě není úsměvná a ovobozující, ale vysmívající se a zatracující.

Podobně jako v předchozích filmech, je i zde hlavní mužská postava zcela náhodou zatažena do víru nepochopitelných událostí. Saxofonista Fred Madison najde na schodech před svým domem obálku s videokazetou. Právě v okamžiku, kdy kazetu vloží do přístroje začíná jeho cesta za Lost Highway, která je lynchovsky lemována hrůznými zážitky, setkáními s opravdu divnými postavami, jako vystřiženými ze snů Laury Palmerové. Jsou stejně skutečné a neodbytné jako Bob z jejího deníku. Důležité je ovšem říct, že do tohoto světa je vtahován a nakonec vtažen a není už tak důležité pokusit se nyní tento svět definovat. Je to svět, v němž jsou noční můry jeho normální součástí. Patří sem i Fredova manželka, která se později /po své inkarnaci/ stane Femme fatale saxofonistovy inkarnace, a potom její ještě horši sestrou. Všem ostatním připadá ale tento svět zcela normální, stejný jako dřív. Postavy na večírcích nejsou zrůdy, ale normální hosté a pro policisty není Fred ubožákem spoutaným a ovládaným vnitřními pudy, ale obyčejným zločincem.

Nejzajímavější na tomto filmu, je asi posun v zobrazování stále stejného tématu novými, nebo spíše staronovými, prostředky. Forma je mnohem jednodušší, záběry delší. Film se skládá jen z několika významných scén.

Zdánlivé fragmentární skladba drží při sobě právě díky motivu vtahování. Již poté, co vloží do přehrávače kazetu začíná být nic netušící Fred vtahován.

Poprvé je vtahován do "jiného světa" paradoxně právě skrze tzv. zrnění, které je vlastně jen vedlejším produktem televizního vysílání. To se nám svou hypnotizující stereotypní podmanivostí stává branou, předělem do onoho světa. Podobně vypadají zprávy z kosmu, které se v NASA trpělivě pokoušejí dekódovat. Také Fred signály přicházející skrze elektronické přístroje dekóduje. Nebo spíše je pro něj dekóduje jeho podvědomí. Když mu jeden z jeho "zrůdných" průvodců podá telefon, nemusí nutně být zároveň sám na druhém koncil drátu, může tam třeba být jen hypnotizující oznamovací tón. My ovšem prostřednictvím Freda slyšíme hlas našeho obávaného průvodce a mráz nám běhá po zádech.

Lynch snad vůbec poprvé začíná až egoyanovsky nadužívat moderní technologické rekvizity /video, mobilní telefon/. Právě skrze přístroje, extenze svých smyslů, ztrácí člověk svoji pravou identitu, a začíná sám sebe identifikovat jako někoho jiného. V televizi se stává horrorovým vrahem. Jeho žena je ve své druhé inkarnaci mimo jiné pornoherečkou. Na fotografiích je najednou jeho žena v obou vydáních. Na konci je Fred Madison definitivně vtažen pohlcen videokamerou a přenesen na plátno jen v hrubém televize rozzrnění. A konečně i žárovka je výplod techniky.

Lynch, zdá se, se snaží demonstrovat, jak je člověk technologickými prostředky naprosto pohlcen a ovládán.

Právě komunikační média jakoby nám usnadnila přesun do tohoto světa. Na jednu stranu pouze zrcadlí, včetně filmu, na druhou stranu umožňuji přesun dovnitř, komunikovat s tím v nás, ovšem zprostředkovaně. Není to hluboký ponor, ale naslouchání v hypnogogickém stavu.

Cinepur č. 8/1997, s. 8-9

Daniel Mise

Ztracená dálnice je motel. Cesta k němu existuje asi pouze v noci a na silnici nikoho nepotkáte. Jen ve zpětném zrcátku vám možná budou svítit světla policejních majáků. Záleží jen na vás, jak se ve světě drobných perverzí, násilí a nevysvětlitelných jevů zorientujete. Pokud tam ovšem vůbec polezete.

Děj filmu Lost Highway patří mezi nejtvrdší oříšky k rozlousknutí. Opravdu málokdo je ochoten vylézt s vlastní kůží na trh a říci: bylo to o tom a o tom, dopadlo to tak a tak. Většinou se každý omezí na konstatování, že saxofonistovi Fredovi začnou domů chodit videokazety s nahraným interiérem jeho domu. Posléze na jedné z videokazet objeví záběry, na nichž zavraždí svoji manželku. Následuje zatčení, odsouzení a nečekaná proměna Freda v automechanika Peteho. Najednou jakobychom byli ve zcela jiném filmu. Pete se "skamarádí" s milenkou místního zločineckého šéfa (která mimochodem vypadá naprosto stejně jako Fredova zvražděná manželka) a odhodlá se s ní uprchnout.

Co mají společného Fred a Pete? To chtěl Lynch ušetřit, že jedna herečka hraje dvě postavy? Kdo je doprčic podivný chlapík, který se divně směje, vlastní videokameru a navíc evidentně zvládá být na dvou místech zároveň? To jsou jen tři z mnoha a mnoha otázek, které se po shlédnutí filmu nabízí. Výsledkem snahy o jejich zodpovězení je většinou nejjednodušší možnost: Lynch asi viděl Gilliamových 12 opic a asi si z nás dělá po Terryho vzoru legraci. Další možností je, že se velký David možná definitivně zbláznil a už jen obtěžuje své okolí svými vlastními traumaty a plody svého chorobopisu.

Na druhou stranu při troše snahy, dobré vůle a nějaké té duševní poruše je možné si z jednotlivých scén vystavět vlastní příběh. Pravděpodobně se ve svém pojetí filmu s nikým neshodnete, možná že by z vašich názorů dostal tvůrce kopřivku, ale proč k sakru ne? Koukat 135 minut na epicky vyprávěný film a spokojit se jen s tím, že to je víceméně náhodná série působivých a bizarních scén je omezenost, lenost a krátkozrakost. Nebo třeba jediné správné řešení.

Ostatně, co je to pravda? Muška jenom zlatá! Zato perverze, sex a žárlivost jsou nástroje, jejichž neopatrné či nesprávné (či správné) použití může mít účinky rány kladivem, nebo naopak nemá účinky vůbec žádné. Stejně tak je to i s filmem, který na těchto nástrojích staví.

Ještě štěstí, že audiovizuální podoba filmu (hudba a kamera) je naprosto profesionální a strhující. Díky tomu se určitě nedočkáte toho, že by film někdo sestřeloval do oblasti neobratných filmových experimentů. Obraz zrní, když je to vhodné, patřičně brutální hudba se ozve v pravé chvíle, střih i práce s kamerou slouží svému účelu a někdy se najde příležitost k humoru. Škoda jen, že přes všechnu poutavost je toho chvílemi přece jen málo, takže máte čas v klidu se porozhlédnout kolem sebe, abyste zjistili, že v kině kromě vás nejsou jen ortodoxní lynchovci, ale také vcelku normální lidé, kteří kolem sebe zvídavě mžourají zrovna jako vy.

Zbývá-li kromě skvělého zpracování a volně definovaného obsahu něco k pochválení, je to rozhodně Bill Pullman, který se vymanil z rolí prezidentů pilotů (Den nezávislosti) a střihnul si postavu člověka, jehož nitro musí být ještě větší peklo, než jeho ďábelská hra na saxofon. Ostatní role prostě sedí. Dvojrole Patricie Arquetové, mysteriozní výstup Roberta Blakea (tajemný muž) ani věrohodná padouškost Roberta Loggia (pan Eddie) rozhodně nic nezkazily.

Ztracená dálnice je motel v poušti. Co se stalo v něm i mimo něj zdaleka není jasné. Záleží jen na vás, jak se ve světě drobných perverzí, násilí a nevysvětlitelných jevů budete orientovat. Pokud se v něm najdete nebo pokud vám dělá dobře nahlas tvrdit, že se vám libí věci nad nimiž ostatní nevěřícně kroutí hlavou, máte skvělou příležitost ověřit si to na zatím posledním díle kultovního režiséra Davida Lynche. Jinak možná uváznete na úskalí takových věcí jako je nejednota času, místa a charakterů. Ale, co. To je vaše věc.

Daniel Mise (Kinofilův průvodce)

Magdaléna Drsová

Nález: Zlo
Nával ve dveřích do kina, vzduch k nedýchání a očekávání, které rezonovalo mezi všemi spřízněnými dušemi, které se přišly zase jednou "zlynčovat".

Už od počátku bylo jasné jedno: Lynch přitvrdil. Od způsobu nekomporomisního postavení diváka před fakt, že Zlo je vždy a všude, až po mrazení vyvolávající Badalamentiho hudbu, prostřídanou velmi ostrými rockovými pasážemi v podání Davida Bowieho nebo This Mortal Coil s uhrančivými texty. Rychlý spád děje, natočeného podle již tradičně propracovaného scénáře, je umocněn také vynalézavým střihem.

Do života saxofonisty Freda (přesvědčivý Bill Pullman) se tentokrát zlo nevplížilo neznatelně a pomalu, ale jeho atak zcela paralyzoval schopnost Freda řídit si vlastní život. Příběh se svíjí v osudové smyčce, ve které se zcela rozpojují časová následnost a vzájemná kauzalita faktů. Stahuje se kolem hrdla hlavního hrdiny, který je bestiálním vrahem své vlastní ženy Renée - aniž by o tom věděl. Ve vězení se převtěluje do mladíka Peta, který podléhá sexuální posedlosti po bývalé pornohvězdičce Alici. Tu si jako dvojroli zahrála děsivě svůdná Patricia Arquette.

Lynchův smysl pro (jak jinak než černý) humor tentokrát promlouvá především ústy dvou neohrabaných policistů a v dotažení některých obrazů až na hranici tarantinovské krvákové karikatury.

Tentokrát se také vzdal všech zbytečných ornamentů a halucinačních vizí a stvořil zlo velmi reálné. Hranice mezi ním a "normálním" světem se stírá a vše se vzájemně prostupuje až do bizarního obrazu světa, ve kterém nikdo nemá zcela kontrolu sám nad sebou.

Po začátku, ve kterém si Lynch nasadil velmi vysokou laťku, některé střední sekvence trochu pokulhávají. Závěr, při kterém divák zjistí, že mu vlastně není nic jasné, ale vyvolá opět ten správně zrychlený tep.

David Lynch dokázal, že i tak vyhraněný scénáristický a režijní rukopis, jako je ten jeho, může doznat nových invencí, aniž by byla narušena jeho velmi typická poetika.

Nález: Dálnice, osvědčená a civilizovaná cesta životem, je už v Lynchově světě ztracena navždy.

Magdaléna Drsová

Technicky po všech stránkách absolutně dokonale zvládnutý film. Zažil jsem pocity, které moc často člověk nezažije. Jestli tam bylo i něco dalšího zatím nevím. Asi jo.

-Kk-

Lynchovský horor s příběhem, v němž konec je vlastně začátkem a který tudíž negraduje. Převtělení hlavního hrdiny je bolestivým útěkem před tím (i k tomu), co jej ničí. Neustálé napětí podtrhují hluky, šumy a hlavně skvělá hudba. Výborná je scéna s mobilním telefonem i ty video vsuvky. Pozitivně hodnotím absenci drozdů.

-vg-

Ještě teď, dvanáct hodin po skončení filmu, který mne vyděsil i zaujal zároveň, přemítám, o čem vlastně byl. O nezkrotné potřebě a ničivé síle slasti? O časových smyčkách, destruujících běžné vnímání reality? O nemožnosti řídit svůj vlastní osud tak, jako se dá řídit auto po dálnici? O všem dohromady a přitom o ničem z toho? Nebo je vůbec samo hledání smyslu bezpředmětné, protože tam žádný smysl není?

-vš-

Regionalisty

Namlsaný předchozími filmy a především seriálem Twin Peaks jsem hned po uvedení spěchal do kina. Tešil jsem se, a to jsem neměl dělat. To co tentokrát Lynch namíchal nemá s jeho předchozími osvěžujícími koktejly mnoho společného. Očekávaná směs absurdních scén a skryté symboliky dostala novou příchuť nelineární nepochopitelnosti, která alespoň mně celý film značně zneprůhlednila a rozsekala na jednotlivé oddělené obrazy, které si teprve dodatečně skládám. Hrůzu nahánějící tajemný muž, který může být na dvou místech současně a přitom vlastně není, nepatrně připomíná svoji podstatou twinpeakského vrahouna Boba, ale tady veškerá podobnost končí. Je tu něco zcela nového, scénář nepochopitelný i pro samotné protagonisty filmu. Průmět myšlenek autora na filmové plátno, příběh podivně zkreslený snem, takže po probuzení vypadá naprosto nesmyslně. To co do sebe krásně zapadalo náhle visí ve vzduchopráznu. Jak jinak lze chápat převtělení hlavního hrdiny v cele smrti v někoho zcela jiného, přesto existujícího, v někoho, pro koho si přijdou rodiče a odvezou ho domů. Utek? Nechápu to stejně jako ohromení vězenští dozorci.

"Vůbec nechápu, proč lidé za každou cenu chtějí najít v umění nějaký smysl, když se přitom už dávno smířili s tím, že sám život smysl nemá." David Lynch

A když Fred Madison ve finále zazvoní sám na sebe, aby svému druhému já sdělil, ze Dick Laurent je mrtev, vysvětlí se tím sice úvodní scéna filmu, zároveň se však uzavře časová smyčka, která definitivně posune celý děj mimo prostor a čas. Kde všichni celou dobu byli? Uplynula vůbec nějaká? Byl to jen sen nebo snad šílený videoklip tajemného muže? Který Fred Madison je ten pravý? Proč měl v obou svých podobách tutéž ženu? Nebo to byla dvojrole? Mám pro to jen jediné vysvětlení - Lynch udělal diváky i ze samotných herců a všech ostatních, kteří se na tvorbě jeho filmu podíleli. Jak to nazvat? Snad nový expresionismus.

Nabyl-li někdo dojmu, že Lost Highway je jen čistá abstrakce či chaotická skládačka šílence s kamerou, není tomu tak. S názorem, že se jedná o dva příběhy, také nesouhlasím. Možná by bylo dobré aplikovat podobný postup jako u Pulp Fiction, tedy jít na tento film několikrát po sobě. Ostatně, třeba chtěl Lynch také dokázat, že umí sklidit, co zasel. Což se mu - podle mě - podařilo. I když po svém.

převzato z Holiday Diegest 3/97