Krátký román amerického spisovatele a scenáristy Barryho Gifforda Zběsilost v srdci by se pravděpodobně českého překladu nedočkal nebýt stejnojmenného filmu Davida Lynche. Není to vůbec špatná próza, ale který zdejší nakladatel a proč by si z katalogů vybral zrovna tuhle variaci jednoho z typických amerických modelů pop kultury - milenecká dvojice "na cestě" a na štíru se zákonem? Na snímek vpravdě kultovní se také vehementně odvolává a spoléhá grafika mladofrontovního titulu: obálka a šest úvodních ilustračních stran jsou ponořeny do červené barvy (oheň a krev jako jedny z klíčových motivů Lynchovy adaptace, ne však Giffordova románu), využito je několika záběrů z filmu. Důvody pro tak těsné spojování předlohy s adaptací jeví se být hlavně obchodní, neboť umělecký vztah mezi Giffordovou prózou a Lynchovým dílem je velmi volný. O procesu Lynchova odpoutání se od předlohy se lze dočíst v publikaci Roberta Fischera David Lynch - Temné stránky duše (překlad vydala v roce 1995 brněnská Jota). Gifford zahájil Zběsilostí svoji sérii knih o smolařském chlápkovi a jeho krásce - tady se Námořník ještě jako mladík vrací z vězení a se svou Lulu prchá před mstou její matky, která známosti nepřeje. Námořník a Lulu, drsní na pohled, zůstávají v jádru čistí a neohrabaní; okolnosti je vždycky nějak napálí. Námořník seděl za zabití v sebeobraně, a když se teď nechá kumpánem přemluvit k loupežnému přepadení (nikomu při něm neublíží), činí tak z bezradnosti - Lulu je těhotná a budou potřeba prachy. Zběsilost v srdci můžeme označit za komorní a ve výrazu zdrženlivou prózu. Lynchovsky zlomyslně krutý výjev je tu asi jen jeden (farmář najel traktorem na včelí roj, rozzuřené včely jej napadly a on spadl "rovnou pod sekačku a nože ho rozšmikaly na čtyři kusy"). Kapitolky stojí na stručných, vtipných, jemných dialozích. Zběsilost světa - na rozdíl od filmu - bublá pod povrchem zaprášených hotelů a barů, sluncem rozžhavených Zapadákovů. V epilogu se Námořník po návratu z desetiletého trestu setkává s Lulu a se synem, jehož dosud neviděl. Čekali na sebe, ale nyní během pár sekund - zjišťují, že už to nepůjde, a každý jde svou cestou. Je to silný moment. Filmař podlehl distributorům a zajistil šťastný konec, jímž vykladačů bylo slovo postmoderna. A to je také rozdíl mezi Giffordem, jenž s hrdiny soucítí a umožňuje nám porozumět jim, a Lynchem, který "vnitřek" postav obětoval efektní koncepci.

Josef Chuchma, MF Dnes