Lula a její kamarádka Beany Thornová seděly u stolu v baru Kapka, pily colu s rumem a poslouchaly bílý bluesband The Blech Boys. Kapela právě celkem plynule přešla od Dust My Broom od Elmora Jamese k Me and the Devil od Roberta Johnsona. Beany si hlasitě povzdechla.

"Nemůžu toho zpěváka vystát."

"Není zas tak špatnej," řekla Lula. "Aspoň udrží melodii."

"To nemyslím, akorát že je tak ošklivej. Vousáči s pivním mozolem nejsou zrovna můj typ."

Lula se ušklíbla. "Od tebe to teda sedí: tenká si jak niť mezi zuby."

"Jo, jenže když tady tamhleten vykřikuje, že se ten jeho rosol o půlnoci promění v péro, tak podle mýho kecá."

Lula a Beany se rozesmály a napily se.

"Tak jsem zaslechla, že Námořník bude brzo venku," řekla Beany. "Půjdeš ho přivítat?"

Lula se zaklonila, rozdrtila v zubech kostku ledu a chroupala ji.

"Máme sraz u hlavní brány."

"Kdybych měla chlapy jenom o trochu radši," pokračovala Beany, "mohla bych ti říct 'hodně štěstí' s lehčím srdcem."

"Všichni manželé nemůžou bejt dokonalí," řekla Lula. "A Elmo by asi tu druhou holku nikdy nezbouchnul, kdybys ho bejvala nevykopla."

Beany si na čele kroutila pramen blonďatých vlasů.

"Měla jsem mu strčit osmatřicítku do rozkroku, to jsem měla udělat."

The Blech Boys přihodili k lepšímu mambo ve stylu legendárního songu Professors Longhair a Beany chmátla po servírce.

"Ještě dvě dvojitý coly s rumem, budete tak hodná?... Číhni na ni, Lulo, jak se ta děvka kroutí, to je hrozný."

"Myslíš tu servírku?"

"Jo. Vsadím se, že kdybych měla zadek jako ona, Elma by ani nenapadlo strkat ptáka do každý druhý klíčový díry ve městě."

"Těžko říct," řekla Lula.

Beaně zvlhly oči. "No nevím. Dokonce bych si odpustila i všechny ty... a možná i to valium... jenom abych měla aspoň nějakej zadek."