David Lynch Prahu navštívil v červnu 1996 společně se skladatelem Angelem Badalamentim, aby zde nahráli soundtrack k jeho poslednímu filmu Ztracená dálnice. Vydání českého magazínu Kinorevue červenec/srpen 96 přináší interview s Davidem Lynchem, několika fotografiemi a dokonce i s jeho vlastnoručně nakresleným obrázkem speciálně pro Kinorevue.

Exkluzivně pro Kinorevue připravila Michaela Vaňková a Marek Dobeš, foto Martin Homola.

David Lynch je kultovní režisér. Jeho filmy jako Mazací hlava (Eraserhead), Sloní muž (The Elephant Man), Duna (Dune), Modrý samet (Blue Velvet), Zběsilost v srdci (Wild at Heart), film Twin Peaks a televizní seriál Twin Peaks oslovují publikum každého věku. Tento filmař je také velmi vzdělaný, otevřený a příjemný muž. Můžeme to potvrdit z našeho rozhovoru. V červnu přijel do Prahy, konkrétně do studia v ulici Ve Smečkách 22 a souhlasil s rozhovorem.

KINOREVUE: Jeden z vašich učitelů na AFI byl čech František Daniel. Jak na něj vzpomínáte?

DAVID LYNCH: Bohužel před nedávnem zemřel a musím říci, že on byl můj jediný učitel. Dával lidem hrozně moc a pomáhal jim. Byl to šlechetný a nesobecký člověk a nikdo nerozuměl filmovému umění tak jako on. Rozuměl mu a opravdu ho miloval - jeho kritika byla vždy konstruktivní a nikdy nikoho úmyslně neurazil. Byl upřímný v tom co se mu nelíbilo, ale vždy to uměl říci tak aby pomohl. Tohle většina kritiků v USA neumí. Opravdu je mi líto že tu již není.

Víme o vaší zálibě v malování. Ale dnes je filmový příběh více důležitý než to jak film vypadá "vizuálně". Myslíte si, že se to změní?

Věřím, že se film skládá z mnoha částí, které jsou stejně důležité. Obrazové vyjádření někdy může jistým způsobem ovlivnit příběh. A někdy je to zas naopak. Vše na sobě závisí a pracuje dohromady. Nejsou zde pravidla, ale ve výsledku musí vše perfektně fungovat. Tohle je cesta k vytvoření něčeho zajímavého.

Obrázek nakreslený Davidem Lynchem pro Kinorevue

Jste považován za surrealistu, duchovně spřízněného s Dalím či Bunuelem, ale vaše filmy jsou při tom ryze americké. Vy sám jste jednou řekl, že v srdci jste Evropan. Vnímáte tuto situaci jako rozpor?

Spíš jsem měl na mysli fakt, že se identifikuji s evropským způsobem natáčení filmů a sympatizuji s ním. Ale jak říkáte, jinak jsem velice americký. Každý člověk je jiný a stejný příběh zpracovaný různými lidmi může pokaždé vyznít jinak. Myslím si, že to je to jediné s čím byste si měli lámat hlavu.

Používáte prvky SF tak často proto, že nabízejí zajímavé možnosti filmového vyjádření, nebo proto, že máte tento žánr rád?

Vlastně SF ani moc rád nemám. Víte, svět je v podstatě hlubší, ale i průhlednější, než si myslíme. Cítíme, že se děje spousta věcí, ale nemůžeme si na ně sáhnout. A film je skvělý tím, že v něm můžete vyjádřit některé tyto jevy. Zvuk a obraz se spojují, aby vyjádřily cosi abstraktního. A to je to, co miluji. V tom tkví opravdové kouzlo filmu.

Stane se vám někdy, že se ráno probudíte a určitá situace z filmu má náhle jiný význam, než jste původně zamýšlel?

Samozřejmě, je to stejné, jako když si v patnácti přečtete knihu, která vás upoutá, a ve dvaceti, když ji čtete znovu, vám neřekne vůbec nic nebo pro vás naopak bude znamenat mnohem víc než tehdy. Podobné to může být i s filmem. Uděláte něco, o čem si upřímně myslíte, že je to správné, nebo pro vás hodně znamená, a později stejná scéna získá jiný význam.

Proto tedy nemůžete mluvit o konci městečka Twin Peaks?

Mohl bych, ale nechce se mi.

Pojďme na konkrétní otázku. Když se Bobby ve filmu Zběsilost v srdci střelí do hlavy, je to nehoda nebo sebevražda?

Je to nehoda.

Ale možná se jednou rádno probudíte a řeknete...

Ne ne. Měl nějaký důvod k sebevraždě? Byla to opravdu nehoda.

Netajíte se tím, že milujete tajemství a záhady. Jsou nějaké, které byste nechtěl odhalit?

Záhady jsou všude a je fantastické cítit, že existují věci, o nichž nevíme vůbec nic. Každý z nás se tak může stát vědcem či detektivem. Ve filmu působí záhady jako magnet, který přitahuje lidi. Jenže odpovědi mohou být deprimující, protože jsou nedostatečné a leckdy se promění v další záhadu. Máte pravdu, tajemství, to je moje.

Říká se, že nepatříte do klasické struktury Hollywoodu. Opravdu nejsou režiséři se kterými byste se cítil spřízněn?

Hollywood je jako jakékoliv jiné místo - mění se a vše záleží na lidech. Není pochyb, že to hlavní tam je obchod. Ale jako jinde na světě je tam spousta režisérů, které baví natáčet filmy a snaží se vyprávět příběh tak dobře jak jen dovedou. Není těžké s takovými lidmi najít stejnou řeč.

Je pravda, že se nedíváte na cizí filmy ze strachu z vlivu?

Ne, nemám strach, že by mě ovlivnily, ale prostě nemám čas zajít do kina. Jinak na filmy chodím velice rád, ale díky práci na svém novém snímku jsem už dlouho v kině nebyl.

Je pro vás rozdíl, když děláte film podle vašeho scénáře a když naopak točíte na zakázku podle scénáře jiného autora?

Ani ne. Nejdůležitější jsou myšlenky. Sedíte na židli nebo čtete knížku a něco vás napadne. Myšlenky utvářejí obrazy i pocity a vaším úkolem je přenést je na plátno. Další myšlenky přicházejí, když točíte, a nezáleží na tom, kde se zrodily. Pokud se s myšlenkami někoho jiného opravdu ztotožníte, proces natáčení je pak v podstatě stejný.

Proč myslíte, že se vaše filmy staly kultovní záležitostí i pro generaci o dvacet let mladší?

Tuhle otázku by asi zodpověděl lépe někdo jiný. Já se snažím zachycovat myšlenky, jak už jsem řekl, a vytvořit v nich něco, co se líbí mně samotnému. A pokud jsem upřímný a umím naslouchat, je tu velká pravděpodobnost, že i jiní lidé budou mít z mé práce dobrý pocit.

Které televizní seriály a filmy vás zaujaly jako studenta?

Přiznávám se, že televizi nemám rád, zajímá mě na ní jen možnost vyprávět příběh na pokračování a hlubší prozkoumání postav. Jinak je to předem ztracená bitva, protože nikdy není dost času na pořádnou práci. Když jsem studoval na umělecké škole, bylo hned vedle kino, kde jsme viděli spoustu uměleckých děl od Felliniho, Bergmana a dalších evropských režisérů. Líbily se mi a myslím, že mě hodně ovlivnily.

Ke kterému svému natočenému filmu máte nejosobnější vztah a kterého nenatočeného projektu nejvíce litujete?

Každý film je průšvih - jde jen o to, jak velký. Nic není nikdy perfektní. Ale vzpomínám na všechny v dobrém. Lituji snad jen filmu Ronnie Rocket, ale na jeho scénáři chci ještě pracovat. Nevím, zda na něj dojde, možná jednou.

Přesto, otázka, kterou jste již slyšel mnohokrát, ale nelze ji nepoložit. Bude se pokračovat v Městečku Twin Peaks?

Zřejmě ne, v Americe totiž dopadl špatně. Kdyby se to nestalo, byl by tady celý příběh, spojený jak s filmem, tak se seriálem. (Zřejmě se zde mluví o filmu Twin Peaks: Fire Walk With Me, pozn. Petr Ohnut) Přemýšlím o tom; myšlenka příběhu, který by byl svázán s filmem i seriálem mě opravdu láká. Ale nejsou diváci. A kde nejsou diváci, nejsou peníze. A kde nejsou peníze...

Jaký je rozdíl mezi Davidem Bowiem a Stingem - jako herci?

Velký. Ale oba jsou profesionálové a bylo velmi příjemné s nimi pracovat.

Kdysi dávno jste řekl, že umělec by se neměl ženit a mít děti. Co si o tom myslíte teď, po třech manželstvích a dvou dětech.

Třech dětech! Nyní si myslím, že v lidském životě je místo pro všechno.

Pracuje vaše dcera Jennifer, která natočila snímek Helena v krabici (Boxing Helena), na nějakých projektech?

Pracuje na scénářích a zrovna píše knihu.

Probírá s vámi někdy své nápady?

Někdy. Telefonem, nebo když je u mě. Nebydlí totiž daleko.

Můžete nám prozradit proč jste přijel do Prahy?

Už je to podruhé co tu jsem a znovu je to s Angelem Badalamentim ohledně nahrávky soundtracku. Jako v roce 1985, když jsme tu nahrávali hudbu k Modrému sametu, znovu spolupracujeme s dirigentem Štěpánem Koníčkem a zvukařem Jiřím Zobáčem. V atmosféře Prahy je něco, co prosakuje skrz hudbu. Doufám, že to bude znát na soundtracku Ztracené dálnice. Hudba, kterou jsme tu nahráli pro Modrý samet, měla na film takový účinek, že jsem byl rozhodnut se v budoucnu vrátit. Čeští muzikanti jsou jedni z nejlepších a umí pracovat rychle - vše tu dokážeme udělat dvakrát tak rychleji než jinde. Jsou výborní a jsem s nimi naprosto spokojený.

Angelo Badalamenti, Štěpán Koníček a David Lynch

Jak se vám líbí Praha, coby obdivovateli Franze Kafky?

Nerad se opakuji, že mám rád Franze Kafku, protože to říká každý. Ale opravdu ho mám rád. S Františkem Danielem jsme plánovali natočit film založený na jeho Proměnách. Dokonce jsem již měl scénář, ale problém byl se švábem. Před pěti lety by šlo udělat ho jako mechanickou loutku, ale nyní již jen s použitím počítačové animace. A to je velmi drahé. Možná za dalších pět let se vše změní. Bylo by to úžasné.

Viděl jste zde nějaké továrny? Máte je rád...

Neměl jsem tu příležitost. Ohledně projektu Ronnie Rocket jsem navštívil Anglii a východní část Spojených států. Ale třeba v Anglii staré továrný zmizely a jsou tam již nové, čisté a moderní. Velké a ošklivé továrny pořád existují na východě Evropy a v Rusku. Ale Černobyl bude dlouho velmi nebezpečným místem a nejsem si jistý, zda bych chtěl pracovat tak blízko radioaktivity. Na druhou stranu bysme zase nepotřebovali tolik světla.

Máte nyní nějaký zvláštní koníček?

Nevím jak na to odpovědět. Od té doby co maluji, mě zajímají továrny a teď jsou mou největší zálibou lepidla.

Trošku nebezpečný koníček...

Máte pravdu. Některá jsou velmi toxická, takže s nimi musím pracovat na čerstvém vzduchu. Našel jsem některá velmi hustá lepidla na obkladačky, která jsem smíchal s vodou a moukou. Výsledky jsou zajímavé.

Kdybyste netočil filmy, čím byste chtěl být?

Rád bych byl chirurgem. Mám také rád vědecké experimenty. Asi bych chtěl pracovat v nějakém výzkumu nebo v něčem podobném.

Děkuji vám za rozhovor.

David Lynch a studiový štáb

Ze stejné doby pochází i tento rozhovor s Angelem Badalamentim.

Převzato z magazínu Kinorevue červenec/srpen 1996. Původní vydání jsem nesehnal. Část rozhovoru byla převzata z magazínu Spark, kterou mi zaslal Buck. Zbytek jsem zpětně do češtiny přeložil z článku přeloženého do angličtiny, Petrem Ohnutem, který je zde.