Pro Kinorevue magazín říjen 1996, Michaela Vaňková a Marek Dobeš, foto Martin Homola.

Máme příležitost setkat se s americkým skladatelem Angelem Badalamentim během návštěvy Davida Lynche v Praze. Když jsme dostali možnost s ním mluvit ve studiu "Smečky" okamžitě jsme se zeptali, zda bysme s ním nemohli udělat interview.

KINOREVUE: Před chvílí nám David Lynch pověděl, že v atmosféře Prahy je něco, co zde vaši hudbu ovlivňuje. Máte ten samý pocit?

ANGELO BADALAMENTI: Takový pocit jsem měl v roce 1985, kdy jsme zde nahrávali hudbu k Modrému sametu. Praha byla velmi temná, z hotelu Alcron jsme se procházeli tmavými ulicemi mezi starými domy s popelnicemi. Ocitli jsme se najednou v bizarním světě a když jsme vešli do studia, všichni byli velmi tiší. David a já nikdy nezapomeneme na kontrabasisty, kteří sem denně chodili hrát a měli tu v podlaze díry od špiček svých nástrojů. Ohromilo mě to. Poté začli hrát a byli výborní. Rozuměli temnotě v naší hudbě. Byli to výborní muzikanti a od té doby jsme se tu cítili jako doma. Po Modrém sametu jsem tu byl ještě šestkrát, nahrával jsem tu hudbu např. pro film Město ztracených dětí (The City Of Lost Children), nebo Podivná pohostinnost (Stranger's Comfort) a další. Ale nejlepší atmosféra je tu asi teď, při práci na hudbě pro Ztracenou dálnici. Myslím si, že je to moje nejlepší nahrávka.

A jak se vám pracuje s dirigentem?

Tohle je velmi důležité a Štěpán Koníček, který je můj dobrý přítel, je nejlepší. Je skvělý člověk a muzikant, který umí pracovat s orchestrem. Nikdy mne nezklamal. Dlouho mi trvalo, než jsem byl schopný ocenit a pochopit odlišnou mentalitu a senzitivitu, která je tu jiná než v Americe. Težší byla komunikace, ale nyní jsem schopen vnímat víc jako čech a jsem spokojen.

Můžete nám povědět něco víc o práci s Davidem Lynchem?

David umí poslouchat hudbu a ví co chce. Je jedním z mála režisérů, kteří jsou schopni říct poslední slovo. Pro hudbu to má velký význam. Říkám o něm, že je má druhá "manželka". Nevykládejte si to špatně, jsme oba normální a já mám užasnou ženu, ale to je výsledek našeho dlouhého přátelství. Podívá se na mě, já se podívám na něho, řekne slovo, já také a hned oba víme o co jde. Známe se od roku 1985, když jsme se setkali při natáčení Modrého sametu. Od té doby jsem skládal hudbu pro každý jeho film.

Nechává vám dostatečnou svobodu při práci?

Ano. Sám hudbu neskládá, jen mi řekne: "Chci abstraktní svět, může být temný, excenetrický, krutý, sladký nebo tragicky překrásný" - a já musím jeho slova přeložit do hudby. Vždy mu říkám, že je lepší když používá taková přídavná jména, protože mluvit v jazyce hudby je velmi těžké. Obvykle se říká: pomalu, rychle, vysoko, hluboko... ale s Davidem to je něco jiného. Rozumím mu a moje hudba je ta správná pro jeho svět.

Jakou roli hraje Julee Cruise ve vašem přátelství?

Julee je obrovský talent. David mě požádal, abych našel nějakou dívku, která by zpívala jako anděl pro jeho film Modrý samet. Tehdy Julee zpívala v mém pěveckém sboru v New Yorku. Měla výborný hlas a skvělý sluch. Svým hlasem dokázala s citem zazpívat skladbu "Mysteries of Love". Davidovi se to moc líbilo a tak jsme začali spolupracovat.

Když přemýšlíte o hudbě pro Lynchův film, sledujete příběh?

Poprvé mi zavolal a říká: "Ahoj, mám nápad. Je to Ztracená dálnice a je o tom a o tom." A potom mi popsal svět, do kterého bude příběh zasazen: svět dvojí identity, svět záhad a tak dále. Podobně popsal styl hudby: velmi abstraktní, velmi temná, hluboko pod dialogy, pomalé pohyby, něco krásného ale temného. Začal jsem přemýšlet. Mezitím David dokončil film a poslal mi první sestřih na kazetě. Pak jsme se na něj oba podívali a mluvili o jednotlivých scénách, postavách apod. Pak už zbývá jen složit hudbu a odjet do Prahy. Ovšem pro Ztracenou dálnici jsme museli udělat ještě nějaké playback nahrávky pro lepší orientaci muzikantů. Bylo to hlavně saxofonové sólo a několik jazzových skladeb.

Jsou nějaké rozdíly mezi českými a americkými hudebníky?

V podstatě ne. Hrají vše výborně. Ať už temnou hudbu pro Davida, nebo francouzskou pro např. Město ztracených dětí (The City Of Lost Children). Spolupráce je opravdu na vysoké úrovni, jsou to profesionálové, klidní a ochotní. Opravdu rád s nimi pracuji.

Co je jednodušší: skládat svojí hudbu, nebo pro někoho jiného?

Není v tom skoro žádný rozdíl. Můžete skládat jen to, co vám jde. Jestliže se to režisérovi líbí, je vše v pořádku. Když chce nějaké změny, neměl by to být problém je pro něj udělat, pokud jste profesionál. Ale pořád jste omezeni pouze svými schopnostmi. Jestliže chce režisér hudbu pro Batmana, požádá skladatele, který má k tomu předpoklady - styl. Když chce Johna Williamse, zavolá mu. Samozřejmě se snažím dělat svou práci nejlépe jak umím. Režiséři pracují na svých filmech hodně dlouho a na hudbu máme čas tak okolo tří týdnů.

Jaká hudba vás nejvíce oslovila na začátku vaší kariéry?

Vždy jsem byl jazzman, ale také mám rád Beatles, složili opravdu krásné skladby. Když o nich mluvím, musím vám povědět jednu historku, která se přihodila před třemi lety. Jednoho dne mi zazvonil telefon: "Tady je Paul McCartney." Odpověděl jsem: "Jestli jste Paul McCartney, tak já jsem Winston Churchill." Ale byl to skutečně on a požádal mě, zda bych nepřijel do Londýna a nepomohl mu s instrumentalizací hudby, kterou chtěl nahrát. Neměl jsem moc času, jenom výkend, tak jsem ho poprosil jestli bych nemohl letět Konkordem. Poslal mi lístky a v Londýně se z nás stali přátelé. Když bylo vše hotovo, pověděl mi tohle: Pozvali ho do Královského paláce, kde měl hrát asi 40 minut pro královnu během nějaké slavnosti. Pečlivě se na vše připravil a chvíli před začátkem mu královna pověděla, že musí zrovna odejít. Zkoušel jí zastavit, ale ona mu odpověděla: "Moc se omlouvám, ale jdu se dívat na Twin Peaks, vysílají ho v televizi."

Úžasná historka. Děkuji vám za rozhovor.

Angelo Badalamenti, dirigent Pražského filmového orchestru Štěpán Koníček a David Lynch v hudebním studiu "VE SMEČKÁCH"

Ze stejné doby pochází i tento rozhovor s Davidem Lynchem.

Převzato z magazínu Kinorevue říjen 1996. Jelikož nemám původní výtisk, rozhovor jsem přeložil zpět do češtiny z článku přeloženého do angličtiny, Petrem Ohnutem, který je zde.