Biografie
Biografie (Pavel Kosatík, Reflex)Pavel Kosatík
Lynchova biografie začíná v oblaku ponuré nudy. Narozen 20. ledna 1946 v malém městečku ve státě Montana, kde také vyrůstal - prostý pohled na mapu napoví, že větší naději na uměleckou kariéru má i ten, kdo přišel z Bukurešti. Lesy, hory, hory, hory, lesy - takový je severozápad Spojených států. Do Hollywoodu daleko, naopak ke kanadské hranici blízko, ale to se ukáže důležitým až za čtyřicet let, kdy Lynch natočí seriál o tom, že les je temný, stromy šumí a sovy, hm, hm, nejsou tím, čím se zdají být... K čemu je život v Zapadákově dobrý? VŠECHNO JE JINAK K tomu, aby se mohla zrodit idyla. "Mé dětské mysli připadalo všechno zářivě krásné. Letadla zvolna brázdila oblohu, gumové hračky plavaly na vodě, obědy trvaly hodiny a poobědní spánek neměl konce..." Tak Lynch popisuje první roky svého života. S rodiči prý vycházel výborně - otec, autorita a přitom kamarád, byl "vědec přes lesy", zaměstnaný na ministerstvu zemědělství ve výzkumu chorob dřeva. Lynch o něm v rozhovorech mluví mnohem častěji než o matce (byla v domácnosti a vyučovala jazyky), a vždycky s úctou; také otcovské postavy v jeho filmech (Modrý samet, Twin Peaks - samozřejmě s výjimkou Lelanda Palmera, otroka pudů) budou skoro vždycky harmonické. Přes tuto idylu si David Lynch ještě jako chlapec uvědomí na dítě neobvyklou věc; věci mají dvojí tvář, první světlou, vystavenou na odiv, a druhou temnou, odvrácenou: pod vnější slupkou nepřetržitě vybuchuje požár. Možná se to dá říct ještě jinak - Lynch, který své dětství dodnes popisuje v podivuhodně přesných obrazech, měl snad to štěstí, že si strachy a hrůzy svých prvních let udržel ve vědomí a nevytěsnil je do nočních snů jako většina nás smrtelníků. Může proto s jistotou dispečera v elektrárně tahat ve svých filmech za jemné psychologické nitky, v jejichž síti diváci tápou jako slepci. Pokud by to byla pravda, byl by Lynch jakýmsi filmovým dvojníkem známého spisovatele psychohororů Stephena Kinga. Ten to samé, co se nabízí u Lynche - totiž fakt, že ve své tvorbě čerpá z nejranějších zážitků, traumat a afektů - přiznává zcela otevřeně. Městečko Lynchova dětství později ožije v podobě městečka Twin Peaks nebo - opět fiktivního - Lumbertonu z filmu Modrý samet. Dokud není v trávě nalezeno lidské ucho (nebo pokud jinde voda nevyplaví mrtvolu nešťastné Laury Palmerové), život v takovém venkovském hnízdě připomíná kýč. Potom ale začne jízda. Objev tenké, prostupné hranice mezi vědomím a nevědomím se ukáže být největším objevem Lynchova života. Děj všech jeho filmů se bude odehrávat v těsné blízkosti této hranice. A Lynch v sobě navždy ponese padesátá léta, dobu svého "osvícení". V jeho filmech bude tuto dobu evokovat hudba - komponovaná většinou současným skladatelem Angelem Badalamentim (pod přímým Lynchovým vlivem), avšak obsahující vždy množství narážek na hudbu z dob, kdy tatínek vozil malého Davídka Lynche do lesa, aby mu ukázal, jak se hubí kůrovec. POZOROVÁNÍ ŽIVOTA, PRVNÍ PRÁCE Budoucí filmař, výtvarník, fotograf, autor comicsů a literát nechodil v dětství do kina, nečetl knihy a nedíval se na obrazy. "Pozoroval jsem život ve velkých detailech - například slinu smíšenou s krví - nebo velké celky poklidné dekorace. Ani se nepamatuju, nač jsem myslel - svět mi připadal nádherný." Rodina se ale musela stěhovat. Nejdřív křižovala severozápad Ameriky (státy Washington a Idaho) a nakonec přesídlila na východ do Virgínie. Zde, v Alexandrii, David Lynch vychodil gymnázium a potom v Bostonu a Filadelfii studoval malbu a sochařství. Maluje dodnes, jak říká, "spíš v expresionistickém stylu s nádechem odcizení", a zhruba v ročních intervalech pořádá výstavy. Podle znalců se v Lynchových obrazech projevuje vliv jeho oblíbených malířů Francise Bacena a Edwarda Hoppera. Pak přišel film. Ze svých učitelů na Americkém filmovém institutu Lynch rád vzpomíná na Franka (Františka) Daniela, v padesátých a šedesátých letech jednoho z nejvýznamnějších českých scenáristů, dramaturgů a filmových pedagogů (mimo jiné děkana pražské FAMU), který po sovětské okupaci odešel do USA (byl autorem první české televizní hry, Černá kočka přes cestu z roku 1955, prvního televizního filmu, V pasti z roku 1954, atd.). Daniel učil Lynche zá klady režijního řemesla. "Vysvětloval nám třeba," vzpomíná Lynch, "že divákovi se má pokud možno velmi rychle naznačit, o jaký žánr filmu půjde, jakým směrem ho chcete vést." Lynchova filmografie začíná dvojicí školních filmů - pětiminutovou Abecedou (1968) a půlhodinovou Babičkou (1970). Oba filmy byly experimentální a v obou režisér, věrný svému vzdělání a zájmům, spojil prvky hraného filmu s filmem animovaným. Osm let mu pak zabrala příprava jeho celovečerní prvotiny Eraserhead (Mazací hlava) z roku 1978. Film se promítal v undergroundových kinech a přivábil intelektuály, do distribuce však nepronikl. Ačkoliv nevydělal peníze, jednu výhodu měl - na jeho základě dostal Lynch nabídku natočit Sloního muže. SLONÍ MUŽ, DUNA: DVA NECHTĚNÉ FILMY Černobílý Sloni muž z roku 1980 přinesl Lynchovi první velký úspěch - osm nominací na Oscara, mimo jiné i za režii. Skutečnými událostmi inspirovaný srdceryvný příběh o muži s těžkým tělesným postižením, avšak vybaveném mimořádnou inteligencí a citem (ačkoliv ho nikdy nikdo nemiloval, ví bezpečně, co je láska), stojí a padá s hereckými výkony Anthonyho Hopkinse a Johna Hurta v roli znetvořeného Johna Merricka. Je však pozoruhodný i po výtvarné stránce - Lynch v něm evokuje ponurou atmosféru továrního Londýna devatenáctého století s komíny a stroji, mlhou a kouřem a lidmi poníženými do role otroků. "Sloní muž" funguje obráceně než ostatní lidé - "zlo", strašný zjev, je na povrchu, "dobro" se skrývá uvnitř - ohyzdný Merrick na rozdíl od svých krásných trapičů jako jediný zná a umí nazpaměť biblický žalm Hospodin je můj pastýř. Každý, kdo Merricka spatří poprvé, zkamení hrůzou - pouze známá herečka jako by jeho tvář nevnímala, zamiluje se do něj a nazve ho Romeem. A Merrick sám umí milovat ženy - chce-li někoho opravdu vyznamenat, ukáže mu portrét své matky. Ženy vůbec v Lynchových filmech často plní mužské sny a vstupují do jejich životů jako princezny - dokonce i agent Cooper v Twin Peaks se dočká své Popelky, poslední díly seriálu ostatně zavalí diváka takovým přívalem krásy, inteligence a půvabu, že si divák připadá jako v nebi... Důstojnost je pro Merricka přirozenou potřebou - ocitne-li se v pokoji sám, natřásá se před zrcadlem v obleku a s hůlkou jako dandy. Když zjistí, že nemůže důstojně žít, aspoň tedy důstojně jako člověk zemře. V posledním snu před dobrovolnou smrtí se mu zjeví matka. Svůj další celovečerní film, sci-fi epopej Duna z roku 1984, David Lynch natočit na motivy slavného románu Franka Herberta. Byl to největší omyl jeho kariéry. Z nepochopitelného důvodu (aby získal peníze na další film podle vlastního scénáře) zvolil námět vzdálený svému srdci. Později řekl: "S Dunou jsem se zaprodal. Točil jsem ji kvůli producentovi, ne pro sebe." Recenzenti se o Duně vyjádřili mnohem drsněji. Herbertův dějem nabitý román má v původním vydání něco přes pět set stran. Stlačit je do filmu, který měl v sestřihané verzi 140 minut, byl pokus předem odsouzený k nezdaru. Přesto se o to Lynch pokusil. Výsledkem bylo fiasko, při jehož přípravě, jak Lynch hořce vzpomíná, ztratil tři a půl roku života. Znalci knihy Lynchovu Dunu ocenili, zbytek publika tonul ve zmatku (v našich kinech ani televizi film neběžel, ale je dostupný na videokazetách). Začíná v roce 10191 a odehrává se většinou na planetě Arrakis, na které roste kořeni strategicky důležité pro celý vesmír, protože rozšiřuje lidské vědomí a prodlužuje život. V hlavni roli zachránce Arrakisu se objevil - poprvé u Davida Lynche - mladý Kyle MacLachlan. V Duně má jeho tvář ještě daleko ke geometrické přesnosti obličeje Jeffreyho Baumonta (Modrý samet) nebo Dalea Coopera (Twin Peaks). Není ještě sošný ve stylu stars třicátých let, jak ho známe z pozdějších filmů, ale s mocnou hřívou černých vlasů vypadá spíš jako mladý Puškin. Přestože je Duna pokládána za "nejméně lynchovský" film, prozrazuje rukopis svého tvůrce v důrazu posunutém na téma proměny. Kyle MacLachlan se postupně dozvídá, že je vyvoleným spasitelem Duny, pije vodu života a ovládá jednu po druhé všechny sily planety. "Spáč se musí probudit," touto myšlenkou Duna předjímá pozdější Lynchovy filmy, jejichž hrdinové (zvlášť typický je agent Cooper) se často pokoušejí spojit nevědomí s vědomím, aby tak dosáhli skutečné vnitřní svobody.
MODRÝ SAMET, ZBĚSILOST V SRDCI: TRIUMFY Definitivně David Lynch prorazil s Modrým sametem (1986) - prvním filmem natočeným zcela podle svého gusta. Krátce poté, co je nahozena počáteční idylická situace, se Kyle MacLachlan propadne do krutého snu. Hodný syn a vzorný jedničkář s na první pohled ustáleným sexuálním životem (masturbace obden s následným pocitem viny) se během pár dnů divokého děje ocitá tváří v tvář svému vrahovi, psychopatovi s neskutečně primitivní slovní zásobou - bídákovi, který neudělá krok bez toho, aby z bombičky nenasával rajský plyn (Dennis Hopper). Vzorný chlapec na konci filmu žasne nad tím, jak k sobě smrt a sexualita mají blízko a jak ve srovnání s těmito pudovými, nevědomými silami plané mámení vědomého světa ztrácí význam. Po premiéře Modrého sametu Lynch vyjádřil své odhodláni točit nadále filmy o "skrytých věcech". Nejbližším z nich byla Zběsilost v srdci - film, který režisérovi přinesl dosud nejvyšší formální ocenění, Zlatou palmu na festivalu v Cannes (1990). Film, pojednávající o zběsilé lásce dvou ne zcela konvenčních milenců, Sailora a Luly, prchajících před hněvem dívčiny matky a překvapovaných zběsilostí života kolem nich (hráli je Nicolas Cage a Laura Dernová) byl natočen podle stejnojmenného románu Barryho Gifforda, který prý na Lynche kromě názvu zapůsobil hlavně "svým divokým a šíleným světem". Zběsilost v srdci je variací na Lynchovy oblíbené filmy série "B", tedy filmy druhé kategorie, natočené s levným rozpočtem a neznámými herci. Lynch se k nim hlásí i jako ke zdrojům své režisérské metody: "Všechno je v nich nadsazené. Nic není moc realistické, a přitom je to reálný svět, i když vzdálený našemu světu." Režisér nereálnost filmu ještě podtrhl tím, že - na rozdíl od knihy - nechal na závěr vstoupit dobrou vílu ze země Oz a poradit postavám, co mají dělat.
TWIN PEAKS: "VEŠKERÉ DOBRO JE V NEBEZPEČÍ" Největšího komerčního i uměleckého úspěchu své kariéry dosáhl zatím Lynch natočením seriálu a později i filmu Twin Peaks. Cyklus je výsledkem spolupráce s producentem Markem Frostem, který, jak se ukázalo, s Lynchem vytvořil ideální tým. Když seriál vstoupit na přelomu let 1988 - 89 do amerických domácností, zažila Amerika smršť, jakou od prvních dílů Dallasů nepoznala. "David Lynch se stal Džejárem," napsal časopis Time a mimoděk tak upozornil na zvláštní fakt, že totiž hlavní hvězdou seriálu se poprvé v dějinách televize stal jeho režisér. Tvůrce, jehož kompletní filmografie do té doby čítala něco málo přes osm hodin, uvedl na obrazovky opus, který se nakonec (kdy od Lynche režii převzali další tvůrci) rozrostl na třicet dílů. Amerika zažila psychózu, v Čechách známou snad jen z dob Nemocnice na kraji města: v době vysílání Twin Peaks se ulice vylidnily, diváci - peakies - se scházeli na speciálních TV parties, dávali si přezdívky podle jmen seriálových postav a uzavírali sázky o tom, kam se příště zvrtne děj. V roce 1990 byl seriál celkem čtrnáctkrát nominován na cenu Emmy (americký televizní Oscar). Nakonec z nich získal jen dvě, prý vinou konzervativního mediálního establishmentu, to už ale hypnotizované publikum přivyklo seriálu jako droze a žádalo jeho opakování, znovu a znovu. V míře do té doby nevídané osadil Lynch svůj seriál a později i film symbolikou lidského nevědomí. Mnoho diváků a téměř všechny recenzenty -- přestože je nabádal k pravému opaku - tím svedl k pokusům o jednoznačný výklad. Mezi diváky všech zemí, od té doby seriál běžel, se rozpoutaly prudké debaty, které mají společný kořen: co z toho, co se v Twin Peaks děje, se "doopravdy stalo" a co se odehrává jen v představách hlavních postav? Příklad za všechny: klíčový motiv "zločinu a trestu" Laury Palmerové, její incestní poměr s dobrotivým tatínkem Lelandem, milovníkem zpěvu. Ve filmu je přece vidět, co ti dva spolu v posteli dělají, ťukají si na čelo diváci, kteří film vnímají doslovně, a zastávají proto incestní teorii. Nesmysl, namítají vyznavači symbolického výkladu, copak je něco tak primitivního hodno Davida Lynche? Nemají být scény, které ukazuje kamera, spíš dokladem Lauřiných sexuálních fantazií? Co jiného může být Bob, to nesmyslné, nelogické zlo, než symbol jejich pubertálních obav z divokého sexu s mužem? Obhájci incestu obracejí oči v sloup: Ale proč by pak, panebože, Leland Lauru vraždil? Netuší, že tím symbolistům nabíhají na zdrcující smeč, srozumitelný však pouze jim: Protože, mlátí pěstí do stolu, by každého otce rozběsnil pohled na dceru oddávající se hrátkám s cizími milenci, zvlášť když si předtím sám incest nevědomky přál! Do krve vedené spory o neexistující bytosti se nezasvěceným jeví jako počínání šílenců. Vidět Twin Peaks však znamená přemýšlet a debatovat o chováni jeho postav donekonečna - tak jak se nevědomí diváků konfrontuje s nevědomím agenta Coopera, šerifa Trumana nebo Bobbyho Briggse. Jisté je jen to, že žádný z dalších a dalších dílů původně nastíněné otázky neřeší, naopak, jenom je rozmnožuje o nové...
PO SLÁVĚ Mezi Lynchovými oblíbenými režiséry (Fellini, Bergman, Kubrick) figuruje tvůrce, který podobně jako autor Twin Peaks proslul propracovanou symbolikou svých filmů. Ne náhodou točil hlavně psychohorory: Alfred Hitchcock. Lynch se na Hitchcocka občas odvolává, podobně jako on přistupuje k natáčeni až po zdrcující scenáristické přípravě, avšak víc než všechny vzory dohromady prý spoléhá na dotváření přímo na místě, na improvizaci. Sheryl Leeová, která v Twin Peaks hrála Lauru Palmerovou, po premiéře řekla: "Natáčení bylo jako emocionální horská dráha - nevěděla jsem, kam se kterého dne dostanu." A Laura Dernová, hlavní protagonistka Zběsilosti v srdci, dokonce přirovnala natáčení k chaosu: "Neustále nás při tom vybízel, abychom zkusili udělat něco nemožně bláznivého." O čem budou další Lynchovy filmy, se asi z velké části ukáže až na poslední chvíli. Od té doby, co se z agenta Coopera vyklubal otrok voňavé kávy, koblih a třešňového koláče, se novináři Lynche ostatně spíš než na další filmy vyptávají na kulinární zvyky - a zdvořilý režisér zdvořile vypočítává, že tedy kapučíno, brokolice, sýr... Na slávu má vyhraněný názor - stěžuje si, že mu vzala čas potřebný k práci, a shoduje se v tom s Markem Frostem, který je přesvědčen, že sláva je nepřirozená jako všechno, co nemá ekvivalent v říši zvířat. Lynch se tedy dále chová nehvězdně, s novináři se baví jen zřídka, nemění účes ani oblečení a stále vypadá jako akvizitor provinční banky. Jako by říkal: i po všem, co bylo, je pro mě hlavni svoboda. Podle toho, co sám řekl v rozhovorech, žije v Lynchovi stále obraz jeho otce-badatele, který ho nutí doufat, že to bude věda, co opět uvede do souladu lidskou psychiku s fyzickou existencí a zahájí tak nový věk, spojený s expanzí lidského poznání a novou citlivostí. Lynchovy filmy ale - na rozdíl od slov - říkají ještě něco jiného: tvrdí se v nich, že lékem, který přijde nakonec, aby zachránil, co se dá, je láska. Že přišla, se pozná podle toho, že na blízký strom přiletí některý Lynchův kultovní ptáček (drozd, červenka). Obklopen symboly zla, věří režisér v sílu symbolu obnovené harmonie. převzato ze časopisu Reflex 55 Biografie (Lost Highway)David Lynch, 20. 1. 1946, Montana Malíř a režisér, který se obratně pohybuje na hraně mezi komercí a uměním, patří mezi nejprovokativnější postavy současného amerického filmu. Možná právě proto je v Evropě populárnější než ve spojených státech. Původně studoval výtvarné umění v Bostonu a v Philadelphii na Pensylvania Academy of Fine Arts, kde v roce 1967 poprvé použil krátkou filmovou sekvenci v kompozici Six Figures Getting Sick (šesti osobám se navaluje). Druhý film realizovaný na akademii, The Alphabet (Abeceda, 1968), mu pomohl získat stipendium Amerického Filmového Institutu, kde v roce 1970 realizoval úspěšný krátký film The Grandmother (Babička) a získal také prostředky k uskutečnění svého celovečerního debutu Eraserhead (Mazací hlava, 1977). Bizarní černobílý film, jehož realizace trvala takřka 4 roky (s přípravnými pracemi dokonce šest let), získal zapřísáhlé odpůrce i příznivce a upoutal režiséra a producenta Mela Brookse natolik, že se rozhodl Lynchovi svěřit realizaci svého nového projektu Sloní muž (The Elephant Man, 1980). Kasovní úspěch filmové adaptace skutečného příběhu muže se znetvořenou hlavou, který žil v Anglii na konci minulého století, následoval naprostý propad dalšího filmu, megalomanské sci-fi Duna (Dune) v produkci Dina Di Laurentiise. Neúspěch vrátil Lynche podle jeho vlastních slov zpět k filmům, které chtěl doopravdy dělat. Rozruch vzbuzený projektem Modrý samet (Blue Velvet 1986) si v ničem nezadal s reakcemi na jeho filmový debut. Následující titul Zběsilost v srdci (Wild at Heart, 1990) získal Zlatou palmu v Cannes a stal se tak dosud nejúspěšnějším Lynchovým titulem. Lynchův dosud největší projekt, seriál Twin Peaks (1989 - 1991), šokoval televizní diváky na celém světě. V kinech pak bylo uvedeno filmové pokračování televizního seriálu Twin Peaks - (Twin Peaks: Fire Walk With Me, 1992). Kromě filmové režie David Lynch příležitostně skládá hudbu a píše texty k písním, z nichž mnohé zazněly v jeho filmech, a designuje některé prvky svých filmových interiérů. Jeho obrazy, blízké tvorbě Francise Bacona, vystavovala řada galerií na celém světě. Převzato ze scénaře k Lost Highway. Biografie (Marek)David Keith Lynch se narodil 20. ledna 1946 v malém americkém městě Missoula, ve státě Montana. Své dětství trávil cestováním z jednoho města do druhého, důvodem bylo vědecké povolání jeho otce. Má mladšího bratra a mladší sestru Margaret. V mládí ho hodně ovlivnilo prostředí v němž vyrůstal. Okouzlila ho příroda, která umí být jak krásná, tak naopak i děsivá. Fascinovalo ho také tajemno. Totéž se může říci o městech, kde vyrůstal a která můžeme vidět vyobrazená v jeho filmech. Viz. dále. Poté, co se rodina v roce 1961 přestěhovala, navštěvoval střední školu v Alexandrii, ve Virginii. Roku 1963 to byla Corcoran School of Art ve Washingtonu. Následovalo Boston Museum School v Bostonu, rok 1964. O rok později odcestoval se svým přítelem Jackem Fiskem do Evropy. Jeho cílem bylo expresionistické malířství. Nejprve zavítal do Salzburgu v Rakousku, chtěl zkusit Paříž a Athény. Ale protože nikde nenašel inspiraci pro práci, kterou chtěl dělat, vrátil se asi za 14 dní zpátky do Ameriky, konkrétně opět do Alexandrie. Ještě ten samý rok započal svá studia na škole Pennsylvania Acadamy of Fine Arts, ve Philadelphii (1965 - 1969). Na této škole konečně našel možnost se realizovat. Zároveň ho však ovlivnilo i toto město, Philadelphie. Čtvrť ve které pobýval, na něj zapůsobila svou ponurou atmosférou, továrnami, smogem a lidmi, kteří v sobě měli podivné charisma. Podobnost můžeme poté spatřit ve filmu Eraserhead. K jeho vzdělání můžeme ještě přidat American Film Institute Centre for Advanced Studies (1970). Na Pennsylvania Acadamy of Fine Arts vytvořil svůj první animovaný film Six Figures Getting Sick (1967), následoval druhý krátký film The Alphabet (1967). Tento rok se Lynch oženil s Margaret (Peggy) Reavey a v dubnu 1968 se mu narodila dcera Jennifer (ta se později proslavila svým filmem Boxing Helena - o ženě, jíž posedlý a zároveň šíleně zamilovaný doktor postupně zbavuje končetin, aby ji nakonec mohl mít jen pro sebe). Roku 1970 natočil další krátký film The Grandmother a ještě téhož roku se se svojí ženou Peggy a dcerou Jennifer přestěhoval do Los Angeles. Rok nato začíná pracovat na filmu Eraserhead. 1974 - další krátký snímek The Amputee a rozvod s jeho ženou Peggy. 1976 - dokončen film Eraserhead. Toto dílo mělo pro Lynche zvláštní význam, práce na něm mu zabrala takřka 6 let a odráží se v něm jeho pocity a vzpomínky. V době práce na tomto filmu pracoval pod velkým tlakem a potýkal se s nedostatkem peněz, také se musel starat o rodinu. Člověk v tomto snímku může vypozorovat mnoho z jeho soukromého života, samozřejmě může to být jen subjektivní pocit. Díky kultovnímu úspěchu tohoto snímku mu v roce 1979 nabídl Mel Brooks film své produkční společnosti Brooksfilms - Elephant Man. I s ním Lynch sklidil velký úspěch, hlavně komerční, což mu zajistilo dobré jméno a ukázalo jeho cit pro filmování (Elephant Man byl nominován na 8 oskarů). 1981 je rok, kdy Lynchovi nabídl producent Dino De Laurentiis zfilmování vědecko-fantastického románu Franka Herberta, Dune. David Lynch, podle jeho slov, neměl zvláštní zálibu ve sci-fi, ale to se změnilo po přečtení knižní novely. Film byl sestříhán ve dvou verzích: dvouhodinové, určené pro kina a čtyřhodinové televizní montáži. Snímek bohužel neuspěl. Podle kritiky za to mohl složitý děj a větší náročnost na diváka. Přesto se film rozhodně nedá řadit ke špatným. Ale možná právě tento neúspěch Lynche svedl zpět na cestu, kterou si už dříve vytyčil. Další práce na filmu Blue Velvet (1986), opět s producentem Dinem De Laurentiis, zaznamenala už daleko větší úspěch. I když ne tak docela, zpočátku nebyl snímek dobře přijímán, ale jakmile se o něm jistí kritici začali více zmiňovat, ukázala se postupně jeho pravá kvalita, skrytá za, pro mnohé již dobře známým Lynchovým uměním. Sám režisér řadí tento film mezi ty, které mu jsou nejblíže. Blue Velvet získal řadu ocenění a byl nominován také na Oskara a právem se řadí k tomu nejlepšímu, co Lynch natočil. Při jeho natáčení se poprvé setkal se skladatelem Angelem Badalamentim, který pro něj složil hudbu a s Julee Cruise, která pro něj nazpívala skladbu Mysteries Of Love. 1988 - natáčí David dvaadvacetiminutový příspěvek do složeného filmu několika režisérů, celý projekt se jmenoval Les Francais Vu Par (Francouzi očima), jeho samostatný snímek pak nese název The Cowboy and the Frenchman. V roce 1989 Lynch produkuje s Badalamentim album Floating Into the Night, které také otextoval. Tento rok začíná práce na Twin Peaks, a to natočením pilotního filmu pro televizi, který vznikl za spolupráce s Markem Frostem. 1990 - vzniká první řada seriálu Twin Peaks. Některé epizody, včetně pilotu režíroval sám Lynch. Tento seriál získal kultovní věhlas. I když se zabývá vážným tématem, najdeme v něm prvky černé komedie, fantasy a mnoho situací, které člověka oslovují tak, že neví jestli se má bát, být smutný, či smát se. Právě tato mnohavrstevnost, pestrost, je podle mě na této "mýdlové opeře" nejkrásnější. Hlavně u pilotního filmu a prvních epizod. 1990 - televizní projekt Industrial Symphony No. 1: The Dream of the Broken Hearted, a vzniká film Wild at Heart, který získal Zlatou palmu v Cannes. Je založen na literární předloze Barryho Gifforda. 1991 - 1992 Lynch pracuje na televizním seriálu On The Air, ten však neuspěl. Následuje celovečerní film Twin Peaks: Fire Walk With Me. V něm se režisér vrací do Twin Peaks, aby vyprávěl o posledních dnech Laury Palmerové. Film má místy silnou atmosféru a znepokojující děj, který člověka někdy až vyvádí z poklidu, ale je mu občas vytýkáno přílišné úzké dějové zaměření. Stejně jako např. filmu Wild at Heart, kde se někomu nelíbí přílišná kýčovitost. Ale malý ohlas u Twin Peaks: FWWM je možná způsoben i tím, že se poměrně hodně liší od seriálu a je to možná, "něco trochu jiného" než by divák mohl očekávat. I v jeho osobním životě nastává změna, narodí se mu druhý syn Riley, jeho matkou je Mary Sweeney, dlouholetá spolupracovnice a přítelkyně Davida Lynche. Od roku 1992 následuje útlum, ve kterém Lynch režíruje např. televizní trilogii Hotel Room, Tricks a Blackout. Poté krátký film Lumiere and Company (1995). Zkouší více malovat a vydává další hudební album společně s Angelem Badalamentim a Julee Cruise - The Voice of Love. Ujímá se produkce upírského filmu Nadja a snímku Crumb. Konečně příchází rok 1997 a s ním i Lost Highway. Stejně jako v případě Wild at Heart i teď spolupracuje s Barry Giffordem. Snímek je považován za synonymum ke stylu filmu noir a je i tímto považován za klasiku. Nutno podotknout, že lidé se slabší povahou by se měli před shlédnutím Lost Highway pořádně rozmyslet, zda to opravdu chtějí vidět... :-) Tento rok založil Lynch produkční společnost Picture Factory, společně s Mary Sweeney a Nealem Edelsteinem. 1998 - vydává album Lux Vivens (Jocelyn Montgomery). 1999 - začíná pracovat na pilotním filmu k seriálu Mulholland Drive a taktéž začíná natáčet další celovečerní film The Straight Story - tento krásný příběh, který je založen na skutečné události, se rovněž řadí k jeho nejlepším filmům, i když to není tak docela "jeho styl". 2000 - David Lynch začíná vytvářet kreslené seriály ve Flashi (jen pro internet), jménem Dumbland. V roce 2001 je vypuštěn celovečerní film Mulholland Drive (Mulholland Dr.). Tento název měl původně patřit novému seriálu pro společnost ABC, ale po neshodách Lynch materiál přepracoval a dotočil s francouzskou koprodukcí jako celovečerní film. Ten získal také řadu ocenění a patří mezi jeho nejlepší snímky. V roce 2002 ještě vznikl krátký snímek Darkened Room. Tolik stručně k jeho tvorbě. Kromě filmování se samozřejmě, jak jsem se již zmínil, věnuje malování obrazů, uměleckému fotografování, píše texty k písním, příležitostně se objevoval jako herec ve vedlejších rolích svých filmů a má také hudební nadání. Ani to však není výčet všech jeho aktivit. Věnuje se také různým "komerčním" projektům (reklamy, designerské návrhy, apod.) Mezi zajímavosti patří např. také to, že v roce 1985 v Praze Lynch a Badalamenti natáčeli soundtrack k filmu Blue Velvet a byli natolik spokojeni, že se sem ještě několikrát vrátili. Naposled se zde natáčela hudba k Mulholland Drive, konkrétně je to studio Ve Smečkách. Lynch byl třikrát ženat a má tři děti. Bohužel třetí ženu (snad Isabella Rossellini) a třetí dítě jsem nikde nesehnal :-) Zajímavé je také to, že ve svých filmech používá podobné, či stejné symboly (červené závěsy...) a často obsazuje stejné herce, např. Jack Nance (Eraserhead, Dune, Blue Velvet, Twin Peaks, Lost Highway... tento herec bohužel nedávno zemřel), Kyle MacLachlan (Dune, Blue Velvet, Twin Peaks, Twin Peaks: FWWM) nebo Laura Dern, či Dean Stockwell a jiní... Sám sebe Lynch jednou charakterizoval slovy: "Eagle Scout Missoula Montana" (zřejmě je to přezdívka z mládí). David Lynch patří k nezávislým filmařům. Už na tomto faktu je milé to, že takoví režiséři točí opravdu většinou jen to, co chtějí natočit. A Lynch nás může zaujmout nejenom svými nápaditými filmy, ale také jejich zpracováním, které si pohrává s divákem, vtahuje ho do děje a nutí ho přemýšlet, a nejen nutně o tom, na co se zrovna dívá... Nejen o filmu, ale i o okolním světě.. Často můžeme v jeho filmech najít souboj dobra se zlem, psychologické studie jak osob, tak i doby, která se nás právě dotýká. V jeho snímcích jsou často užity prvky snu, symboly, nepřehlédnutelná je i atmosféra, kterou dokáže tento režisér vytvořit, např. pomocí interiérů a zvukových efektů, které hrají jistě nepřehlédnutelnou roli. Tak či tak, když se chci dostat do jiného světa, můžu si být jistý, že s jeho filmem se mi to vždy podaří. Tato biografie samozřejmě neobsahuje úplně všechny Lynchovy projekty. Cílem byl spíše nástin jeho tvorby a přiblížení čtenáři. Při psaní jsem vycházel z mně dostupných zdrojů, v případě nepřesností, či připomínek, mě prosím informujte na uvedený e-mail a já zjednám nápravu. |
Když v šedesátých letech Andy Warhol předvídal, že "každý bude jednou slavný patnáct minut", netušil, že to už o třicet roků později bude horší - že slávu hvězdiček pop-music, tanečníků v klipech a dalších "tváří z obrazovky" nebudou měřit hodiny, ale stopky. Pár výjimek existuje. Třeba David Lynch: patnáct let je známý, deset roků slavný, pět let velmi, velmi slavný v celém světě. Dokonce i noviny o něm píší většinou pěkně: "Velký snílek, jehož tlačí noční můry" a "Car Ameriky bizarna", tak mu v Americe říkají. Ctí ho prý i kolegové z branže - hlavně režiséri, kteří tak jako on vytvářejí angloamerickou filmovou poetiku devadesátých let: bratři Coenové, Quentin Tarrantino, Peter Greenaway. Co je zdrojem všeho toho hluku? Odpověď může znát jediný muž: Lynchův psychoanalytik. Jenže ten mlčí, bohužel.
|
|
